Znám jednu zemi, kde bych žít nechtěl. Kterou?

Přijel jsem onehdy na návštěvu s kolem. Projíždím pěknou, zvlněnou krajinou mezi úžasně žlutými řepkovými poli, přes vesničky a městečka, v nichž vládne líná pohoda. Zastavím se v hospodě se zahrádkou na dobré točené pivo za pětadvacet, lidé jsou milí a říkám si – idyla. Jenže v každém ráji číhá had a zrovna tady jich je celé klubko.

Země, o které vám vyprávím, má plno pozitiv, ale negativa taková, že žít tam, to je jen pro otrlé. Mezi pozitiva, kromě již zmíněného pěkného venkova, dobrého piva a poměrně dost sympatických lidí, patří i skvělý smysl pro sarkasmus, černý humor, schopnost dělat si ze sebe legraci a podobně. Jenže pak se objevuje ta temnější stránka oné země. Především poměrně všeobecná xenofobie a rasismus. Místní ovšem většinou dělají, jako když to nevidí. Oblíbená reakce je: „My a rasisti? Ani náhodou, já jenom nemám rád ty černý, muslimy a ty, co sem lezou z východu, ale jinak opravdu rasista nejsem“. Nepustit osobu tmavší pleti do hospody? Stává se občas. Do klubu? Skoro pořád. Pokud jde o sousední země, pak v té zemi panuje poměrně silná obsese Německem. Němečtí turisté jsou fajn (přijíždějte a utrácejte eura, to my máme rádi), ovšem aby Němec přišel bydlet, to už moc ne, a kdyby si na dům vyvěsil německou vlajku, nastalo by peklo, a kdyby si ji dal na auto, tak to skončí jen blízkým setkáním koruny s jeho lakem. Prodávat půdu cizincům? Ale kdepak, ani náhodou! To pak „přijdou Němci a všechno zaberou a našinec pak nebude mít na dům“. Co na tom, že v odlehlejších oblastech země je plno domů, které nikdo nechce, začínají chátrat a stěhovat se do nich nepřizpůsobiví občané. Radši takový jeden náš nepřizpůsobivý, než aby přišli Němci, že ano.

Pokud místní poznají nějakého cizince osobně, pak už jsou k němu většinou milí a předsudky odloží stranou. Ale jsou pořád schopni nesnášet cizince jako skupinu, třebaže sami mají i blízké kamarády, nebo dokonce i někoho v rodině, kdo je cizinec. Když se místní sejdou v místní útulné hospodě – kterou každá vesnice, o městečkách ani nemluvě, má, jedním z pravidelných témat jsou cizinci, kteří pracují za příliš levně a podsekávají cenu našincům. Z úst politiků sem tam padnou prohlášení o tom, že cizinci jsou jako kobylky, co přicházejí jen krást a žít z podpory, byť všechny statistiky dokládají, že zrovna ti cizinci, o nichž politik mluví, do státní kasy přinášejí o dvě třetiny více, než kolik si z ní berou, nemluvě o tom, že stát nemusel dát ani korunu do jejich vzdělání – a kriminalita mezi nimi není nijak výrazně vyšší, než mezi domácí populací.

Dalším oblíbeným tématem je Brusel, potažmo jak je s ním všechno špatně. Zavádět euro – nikdy, i kdyby podnikatelé, a zvlášť exportéři, po tom volali sebevíc. Patří k jistému bontonu u piva vyprávět jiným historky typu „a slyšeli jste, že EU má zakázat to či ono“ – přestože jde většinou jen o mýty – následované svorným souhlasem, že už včera bylo vystoupit pozdě. Že by si země bez EU moc neporadila? Nezájem. Občanovi zejména bulvár předkládá „senzační odhalení“, kterým pak věří, i kdyby se mu stokrát dokázal opak.

Myslíte si, že už víte, o které zemi píšu? Píšu o našich sousedech za mořem – o Dánsku.

Poměrně dost mi vadí, když lidem v Česku imponuje úspěch Dansk Folkeparti v evropských volbách. Představitelé této strany nemají žádný problém navrhovat v rámci „boje s politickou korektností“ říkat černochům negři, o Polácích, Češích a dalších obyvatelích nových členských zemích mluvit jako o „kobylkách“, Němcům ještě dodnes vyčítat prohranou prusko-dánskou válku (při níž Dánsko přišlo o Šlesvicko), o druhé světové válce nemluvě, z té v Dánsku panuje ještě pořádné trauma, nesnášet Švédy, o postoji k muslimům ani nemluvě. Tuto stranu a pak ještě jednu, která se od DF moc neliší, volilo přes 30 procent lidí v posledních eurovolbách. A abych nezapomněl – přes deset procent pak ještě navrch volilo komunisty. Expati žijící v Dánsku píšou o zkušenostech s tím, jak když třeba mluvili s někým ve vlaku anglicky, vedle sedící Dánové si mezi sebou říkali, jak je to hrozné, že tu jsou cizinci a mluví mezi sebou anglicky a ne dánsky – v domnění, že dotyčný nerozuměl. Samozřejmě ne všichni Dánové jsou rasisti a xenofobové, většina není a většina Dánů jsou milí a slušní lidé, velmi poctiví a velmi zdvořilí a pohostinní. Problém je v tom, že těch rasistů a xenofobů už je tolik, že když začnou mluvit o „negrech“ nebo „kobylkách“, tak se to bere jako normální stav věci a nikoho to už moc nevzrušuje. Většina Dánů stále ještě považuje tuhle skupinu za spodinu (sic), která jenom hloupě mluví a kterou není třeba brát vážně, protože ti lidé na to, být lepší, nemají.

Až do momentu, kdy vyhráli volby. Teď nastal v Dánsku šok, novináři, i ti, kteří pomáhali „senzačními“ titulky takovou atmosféru rozdmýchávat, se ptají, jak je možné, že se to stalo. Trochu pozdě, řekl bych.

PS: volební lídr Dansk Folkeparti, strany, která bazíruje mimo jiné na strachu z Němců, se jmenuje Morten Messerschmidt a sám má ve své osobní historii věci jako hlasité zpívání nacistických písniček v kodaňském Tivoli či nazývání východních Němců jako „středních Němců“ (samozřejmě myšleno jako útok na Poláky). Pěkná sebranka, že?