Proč se za změnu v Norsku angažují Češi?

Od zastánců Barnevernu čím dál častěji zaznívá údiv nad tím, že zrovna Češi mají takový zájem o to, co se děje v Norsku a považují to za nepochopitelné. Nepochopitelné to ovšem není, známe-li všechny okolnosti.

Ano, čeští zastánci Barnevernu mají pravdu v tom, že děti se neodebírají jen v Norsku, ale odebírají se i v Česku a v dalších zemích; točí se přitom na samotném odebírání jako na tom, co teoreticky odpůrcům Barnevernu vadí. Nevím, jak v případě ostatních, ale mohu-li mluvit za sebe, fakt, že stát má pravomoc odebírat děti, mi nevadí. To, čím je Norsko specifické, není, že odebírá děti, ale to za co je odebírá a zejména co po odebrání s dětmi dělá. Problém to není ani tak kvantitativní, jako spíš kvalitativní, pochopení čehož ovšem těžko lze vyžadovat od lidí, kteří se řídí Stalinovým heslem „když se kácí les, létají třísky“.

Mám-li shrnout, čím vadí zrovna norská sociálně-právní ochrana dítěte mně, je to zejména následující:

• Úředníci zodpovědní za sledování rodiny provádějí tzv. mikroanalýzu, kdy dávají dohromady vše, co rodiče během pozorování dělají (detailně, odtud také pocházejí ty podivné „důvody“ k odebrání, nedávno v Česku zveřejněné) a na základě toho pak rozhodují o odebírání dětí. Bohužel nejsou patřičně školeni na provádění takových mikroanalýz a výsledkem jsou posudky zabarvené podle úředníkova přání. Často dochází k tomu, že úředník se už na začátku rozhodne, zda je mu rodina sympatická, či není, a pak už jen hledá důvody pro potvrzení vlastní hypotézy.
• Mezi českými zastánci nepochopená věta „odebrání je až poslední možností“ znamená něco jiného, než si dotyční myslí. To neznamená, že je to něco, k čemu se přikročí teprve poté, co všechny ostatní snahy selžou, ale že dojde-li k odebrání, dítě „má mít právo přilnout k někomu jinému, rodiče už svoji šanci dostali, od momentu odebrání už šanci nemají, proto to byla poslední možnost něco udělat či změnit“. Takhle to chápou mnozí pracovníci BV a to je důvod, proč se snaží dětem mazat minulost. Snahou BV po odebrání dětí je rozbít vztah mezi dětmi a rodiči, dětmi a širší rodinou a mezi dětmi (sourozenci) navzájem, způsobit, že ti ostatní pro dotyčného tzv. „sociálně zemřou“. Osobně považuji podobný postup za velmi podobný trestu smrti a považuji za skandální, když o něčem takovém mají rozhodovat lidé s bakalářským titulem bez pořádných znalostí a se spoustou předsudků. Nemluvě o tom, že tohle je něco, co, podobně, jako trest smrti, podle mě nemá mít v civilizované společnosti místo. Snaha dát dítěti „nový život se vším všudy“ je hraním si na Boha, které je podle mě naprosto zvrácené.
• Norsko se rádo prezentuje jako vzor pro sociální otázky, nejen sociálně-právní ochranu dětí, pro zbytek světa. Samo sebe i je tak jinými prezentováno. Argument „zavedeme to, protože to tak funguje ve vyspělé Skandinávii“ je běžný nejen v Česku, ale, kdo sleduje současnou americkou prezidentskou kampaň, ví, že tento argument táhne i v USA. To dělá norský systém dvakrát nebezpečným, protože má potenciál ovlivňovat systémy jiné.
• Další důvody, které jsem už mnohokrát popsal na mém blogu – nebudu se opakovat – jsou více, či méně přítomné i v jiných zemích, proto jsou pro tento článek irelevantní. Tři důvody výše uvedené jsou podle mého názoru dostatečně pádné pro to, aby to bylo právě Norsko, které může zajímat mimo jiné Čechy.

Další argument, který se často objevuje, je, že „ve většině případů přeci Barnevernet dělá dobrou práci“. Souhlasím, ale to není přeci argument proti tvrzení „BV se dopouští systémových pochybení, vůči kterým jsou postižené rodiny bezbranné“. To, že někde BV dělá dobrou práci nevylučuje, že jinde dělá špatnou, už dávno víme, že v BV velmi záleží na konkrétním úředníkovi. A to je to, co dělá systém špatným: není možné mít takový systém, že narazí-li rodina na špatného úředníka, bude zničena bez možnosti se bránit, nebudou existovat, nebo budou jen velmi těžko dostupné opravné prostředky a navíc úředník nebude potrestán ani kázeňsky, ani podle trestního práva. V systému neexistuje žádná osobní zodpovědnost pro lidi, kteří mají osobně velkou možnost rozhodovat, a to je velmi, velmi špatně.

Sociálně-právní ochrana dětí se stala v západním světě podobným tématem, jako je tzv. válka s drogami. Je to téma, které bylo přivoláno populistickými politiky (v případě drog šlo o ministra v USA, jehož úřad po skončení ztratil smysl, a tak pod falešnými záminkami spustil „boj s marihuanou“, který poté ještě, podobně populisticky, přitvrdil prezident Nixon; v obou případech pak USA používaly brutální ekonomický nátlak na ostatní země, aby zavedly stejná pravidla), často jako reakce na konkrétní případ utýraného dítěte, kdy veřejnost byla pobouřena a žádala, aby „se něco udělalo“. Norsko, potažmo zbytek Skandinávie, disponuje velmi silnou „soft power“ v sociálních otázkách – co pravda nenutí svá pravidla ostatním silou, jako tomu bylo v případě drog u USA, ale prezentuje své systémy tak, aby vypadaly maximálně atraktivně, čemuž samozřejmě napomáhá to, že vše, co se kolem sociálně-právní ochrany dětí děje, je tajné.

Dalším argumentem, který často zaznívá, je, že „Norové si to demokraticky rozhodli“. Dovoluji si oponovat: Norové těžko mohli učinit kvalifikované rozhodnutí o něčem, co je de facto přísně tajné, o čem politické strany nemluví jinak, než ve vágních termínech (typu „je pro nás důležitá zásadní ochrana dětí“, kdo by se pod tohle nepodepsal, že), a co, jakmile uzří světlo denní, pobouří norskou společnost tak, že žádá zásadní změny, tak, jako se tomu v Norsku děje v posledních měsících. Pokud jde o BV, v Norsku poslední měsíce probíhá něco, co by se dalo přirovnat k sovětské perestrojce a glasnosti, a čeští zastánci BV jsou v pozici československých komunistů, kteří se snažili Čechům a Slovákům nabulíkovat, že to „sovětští soudruzi jistě myslí jinak, a my víme jak“. Obávám se, že nebude dlouho trvat, a budou, podobně, jako Milouš Jakeš, stát zanedlouho jako kůl v plotě.

Pokud jde o to, proč se osobně angažuji v této záležitosti, musím kategoricky vyloučit pomluvy, které zazněly, typu že na mě čeká místo v Bruselu, nebo že mě za to někdo platí. Ne. Mám jen jeden důvod, proč to dělám: ten systém považuji za nespravedlivý a věřím, že nespravedlivost nesmí přetrvat, že k nespravedlnosti se nesmí mlčet. Chci vidět, jak se ten systém zhroutí, stát se omluví obětem, odškodní je a potrestá viníky. A Norsko tak bude sloužit jako příklad pro všechny ostatní, protože tenhle systém se rozšířil jako rakovina po celém západním světě. Ano, chci vidět pád tohoto systému všude, a moje důvody jsou podobné, jako důvody ředitelky sociálky z Baltimoru, Mollyt McGrath Tierney. Co jiného k tomu může přispět lépe, než pád tohoto systému v zemi, která je jedním z jeho hlavních zdrojů inspirace?

Důvod, proč jsou odpůrci Barnevernu v poslední době úspěšní, je zejména ten, že na jejich straně stojí pravda. Jediné, co potřebují, je, vytáhnout na denní světlo jeho praktiky, a nechat veřejnost, ať to posoudí sama. Pravda, není to nejjednodušší, když je ve věci tolik utajovaných skutečností, ale už dnes je k dispozici dost důkazů o tom, že 1) Barnevernet opravdu spáchal hrozné věci a 2) že nejde selhání jednotlivce, ale systému.

Je vcelku jedno, kolik „alternativních hlasů“ lidí, kteří „jsou spokojeni v Norsku, protože jim osobně se nic neděje“, se bude ozývat; spoustě lidem se „dobře“ žilo i za normalizace nebo za Protektorátu, což nevylučuje ani politické vězně, ani holocaust. Jde o to, že k tomu, co už v samotném Norsku v seriózních médiích vyšlo za poslední rok najevo, nemůže mlčet nikdo, kdo se s tím obeznámí. Popírat, že se BV dopouští porušování lidských práv samozřejmě lze; že se dá popírat leccos by jistě dosvědčil třeba David Irving, ale každý, kdo jen začne hledat informace, zjistí, že je to neoddiskutovatelný fakt.

Zaznělo rovněž éterem, že jsem prý „změnil názor na Barnevernet“. Ano, změnil. Na začátku jsem nevěřil, že by v Norsku byla instituce něčeho takového schopná, a začal jsem se o její činnost zajímat s cílem dokázat, že Barnevernet pracuje dobře. Ovšem poté, co jsem zjišťoval další a další fakta, jsem dal, na rozdíl od některých, přednost přizpůsobení mého názoru faktům, místo sisyfovské snahy přizpůsobovat fakta mému názoru.

Nebude dlouho trvat (zhruba měsíc) a vyjdou najevo informace, navíc z jednoho z nejdůvěryhodnějších zdrojů na světě, dokazující v plné nahotě vše, o čem jsem psal na svém blogu ve věci Barnevernu za poslední rok a půl. A velmi silně pochybuji, že si někdo tento zdroj dovolí označovat za ruskou propagandu. Bude to zajímavý pohled na všechny ty kůly v plotě, které se stále snaží obhajovat neobhajitelné.