Pohřeb posledních zbytků slávy staré Anglie

Od – nebojím se říci minimálně polofašistické – Cameronovy vlády už nepřekvapí snad vůbec nic. Nejnovějším produktem jeho vlády je návrh zákona, který je horším útokem na presumpci neviny, než všechny dosavadní protiteroristické zákony dohromady. Ministryně vnitra Theresa May navrhuje, aby bylo možné odebrat občanství osobám, které jsou podezřelé z terorismu.

Upřímně řečeno, když jsem sledoval poslední předvolební kampaň v Británii, měl jsem obavu o to, co se může stát, bude-li David Cameron zvolen premiérem. Jakkoliv jsem v lecčems nesouhlasil s Labour, tak Gordon Brown na mě působil jako člověk, který má na věci třeba i jiný názor, ale pořád ještě ví, o čem mluví. Působil jako profesionál, který ví, jak stát funguje a nenavrhoval nemožné. Oproti tomu David Cameron na mě působil (a teď nevím, koho z těchto dvou tímto srovnáním urazím více) jako Marek Benda. Člověk, který se o praxi neotřel ani trošičku, byl „profesionálním politikem“ od doby, kdy vyšel ze školy. Člověk, u nějž sto procent jeho rozhodnutí je podmíněno ideologií. Poslední velká předvolební debata na BBC probíhala tak, že Cameron slíbil nějakou naprosto nemožnou věc (a říkám-li nemožnou, myslím tím technicky neuskutečnitelnou, nikoliv nemožnou ve smyslu hloupou) a Brown mu ji vyvracel tím, že poukazoval na nemožnost její implementace. Bohužel jsem se se svými obavami nemýlil.

První událost, kterou internetová komunita hodnotila výmluvným „EPIC FAIL“, bylo zavedení speciálního antipornografického filtru, který začal fungovat od prvního ledna tohoto roku. Cameron se osobně potřeboval ukázat jako někdo, kdo bude „chránit rodinu“ tím, že dá „ustaraným rodičům“ nástroj na to, aby jejich robátka náhodou nenarazila na internetu na pornografii. V praxi přikázal poskytovatelům internetu, aby implicitně blokovali lechtivé stránky s tím, že kdo by se na ně chtěl koukat a mít tak přístup k necenzurovanému internetu, musel by napřed požádat o odblokování. Samozřejmě by se tím zaznamenalo, kdo si něco takového vyžádal a nikdo neví, jaké důsledky může mít to, když je někdo na takovém seznamu. Co když takový seznam unikne? Bude fakt, že si někdo vyžádal možnost mít necenzurovaný internet, dobrým důvodem například k přerušení pracovního poměru, nebo bude-li mít takový člověk děti, bude se o něj zajímat sociálka? A to už vůbec nemluvím o tom, že je nad síly člověka i technologie takový filtr udržet stoprocentně funkční, aby lechtivé stránky blokoval a ostatní navštívit dovolil. To zatím nedokáže ani Čína, která do těchto technologií investuje nejvíce peněz na této planetě.

Podobně trapně skončil pokus ministra zahraničí Williama Haguea z léta roku 2012 dokázat občanům, jak EU škodí Británii tím, že nechal vypracovat audit výhod a nevýhod britského členství. Zajímavé na tom je to, že když jím objednaní nezávislí auditoři přišli o rok později s výsledkem, že členství v Unii Británii prospívá, bylo o auditu, který stál britské daňové poplatníky mnoho peněz, ticho jak ze strany vlády, tak ze strany euroskeptického tisku.

Pořádná, jak říkají Poláci, „jízda bez držení“ ovšem začala loni na podzim. Cameronova vláda se opřela velmi nešťastným způsobem o přistěhovalce, skotské referendum o nezávislosti a zatím poslední výkřik tímto směrem byl ten od ministryně Theresy May. Chápu, že leckdo neinformovaný bude Cameronovi tleskat v otázce přistěhovalectví, pokud uslyší pouze, že jej omezuje bez toho, aby věděl, jak to dělá. Problém je v tom, že David Cameron ani nikdo z jeho vlády neudělali nic, ba ani neřekli nic o přistěhovalcích, s kterými má Británie závažné problémy. Od britské vlády nepadlo jediné slovo na téma islámského extrémismu, problémů integrace první, druhé nebo třetí generace přistěhovalců ze zemí Třetího světa; nepadlo ani slovo o tzv. vraždách ze cti, ženských obřízkách ani únosech neposlušných holčiček do zemí původu, kde jsou násilím provdány. Pardon, dopustil jsem se nepřesnosti – to poslední britská vláda alespoň komentovala, doporučila holčičkám, kterým hrozí únos, aby si vkládaly kovové lžičky do kalhotek, a tak alarmovaly letištní ostrahu. Jinak jsme o skutečně problémových přistěhovalcích neslyšeli vůbec nic. Když dva nigerijští vrazi uřízli hlavu britskému vojákovi, slyšeli jsme od britské vlády více starostí o to, aby nebyly blízkovýchodní komunity napadány členy English Defence League, než o to, proč je to opět tato komunita, v níž k podobnému činu došlo. Protiimigrační Cameron se navíc ještě nechal nedávno slyšet na svém projevu v Indii, že Británie stojí o přistěhovalce ze Subkontinentu (Indie, Pákistán a Bangladéš) a jak jim otvírá svou náruč.

Ve stejné době jsme od téhož premiéra slyšeli o tom, kterak dovolení Polákům přijít na Ostrovy v roce 2004 byla „kolosální chyba“, navzdory tomu, že díky nim zcela prokazatelně trvala konjunktura o několik let déle, než kdyby tam nebyli, a tomu, že britští Poláci jsou jako komunita čistými plátci do rozpočtu, na rozdíl od rodilých Britů. Rovněž jsme slyšeli o tom, jak údajně přistěhovalci z nových členských zemí EU zabírají Britům sociální bydlení – navzdory tomu, že naprostá většina (všichni až na jednotky procent) žije v soukromých nájmech, nebo si vzali hypotéku na vlastní bydlení - pokud nějací přistěhovalci využívají sociální bydlení, bývají to častěji ti ze zemí Třetího světa. Stejně tak jsme slyšeli o tom, kterak přistěhovalci ze střední a východní Evropy přicházejí do Británie jen pobírat dávky, a případně ještě krást – navzdory tomu, že opět jen velmi málo přistěhovalců odtamtud bere jakékoliv dávky. Před tím, než se otevřel pracovní trh pro Bulhary a Rumuny 1. ledna tohoto roku, zažívala Anglie kolosální hysterii na téma „miliony levných pracovních sil zaplaví britský trh“. Daily Mail psal lživě o posílených spojích společnosti WizzAir, navíc vypravených autobusech, vyprodaných a extrémně drahých letenkách a jízdenkách a podobně – nic z toho nebyla pravda. Jednak se ukázalo, že žádné zvláštní spoje vypraveny nebyly, letenka na dny po Novém roce se dala koupit levněji, než tou dobou o rok dříve a do Británie na Nový rok přiletěl z obou zemí jen jeden přistěhovalec (kterého od té doby sledují všechna bulvární média jako celebritu, takže byl vyhozen z práce, protože zaměstnavatel si nepřál kvůli němu mít firmu neustále obleženou novináři), a k dnešnímu dni do Británie přiletělo z obou zemí kolem třiceti lidí – poslední číslo z minulého týdne bylo 26. Reakce vlády, která Bulhary a Rumuny tolik očerňovala? Nic, vláda dělá, jakoby se nic nestalo.

To Skoty rozlítil David Cameron ještě více, a zároveň tím posílil přesun nerozhodnutých voličů do tábora, který si přeje nezávislost. Ruskou agenturou ITAR-TASS nejmenovaný vysoce postavený zdroj v 10 Downing Street totiž přišel s údajným únikem z jednání mezi Vladimirem Putinem a Davidem Cameronem, kde Cameron žádá Putina o to, aby mu pomohl na mezinárodní aréně znepříjemňovat Skotsku život v případě, že by k nezávislosti došlo, případně strašit Skoty možnými následky jejich pozitivní odpovědi v referendu ještě před jeho uskutečněním. Číslo deset toto obvinění odmítlo, ale pachuť zůstává. Ono totiž ve světle všech ostatních kroků Cameronovy vlády není příliš těžké Rusům v této otázce věřit.

Nejnovější návrh ministryně vnitra tak svým způsobem dobře zapadá mezi všechny ostatní kroky Cameronovy vlády; je ovšem škoda, že to tentokrát není vláda nějakého podivného autoritářského státu, ale vláda Spojeného království, která s něčím takovým přichází. Bohužel tím tak umírá stará dobrá Anglie, která dala světu Magnu Cartu a Habeas Corpus Act, a která se bránila nacistické tyranii ne ve jménu rozvoje impéria, ale ve jménu boje s barbarskou tyranskou diktaturou.