Norsko jako nová Amerika?

Za posledních deset let se Norsko změnilo k nepoznání a ten trend se ne a ne zastavit – z důvodu masového přílivu přistěhovalců ze zemí EU. Podotýkám, jde o rodilé Evropany, žádné přistěhovalce ze zemí třetího světa či jejich potomky. Norsko se stalo pro mnohé Poláky, Švédy, Nizozemce, Němce, Angličany, Španěly, Italy a další doslova novým americkým snem – jenže tentokrát na dohled od krizí sužovaného kontinentu. Otázkou je proč zrovna Norsko a proč zrovna teď?

O Norsku a jeho ekonomice se traduje několik mýtů. Je dobré zmínit (a vyvrátit) především dva – že Norsko sedí na penězích z ropy a že je to silně sociální stát. Když je řeč o ropě, má tato samozřejmě svůj vliv, ale až sekundární. To, co ekonomiku živí, nejsou samotné peníze z prodeje (ty se investují do Státního penzijního fondu, jinak také zvaného Oljefondu), ale fakt, že ropné plošiny je potřeba někde postavit, navrhnout, udržovat – a to živí řadu subdodavatelských firem, především místních – a lidé na to navázaní potřebují služby, aby zůstali konkurenceschopní. Norsko je tedy na ropě závislé, ale jinak, než takové Spojené arabské emiráty. A když dojde na sociální stát, Norsko je často házeno do jednoho pytle s opravdovým sociálním státem – Švédskem – které však má docela jiné starosti.

Norsko se chová zpravidla velmi sociálně vůči těm, které považuje za opravdu bezbranné a potřebné – jenže do této skupiny se často ani rodilý Nor ani Evropan nedostane, i kdyby byl stokrát bez práce. Různé dávky, příspěvky na bydlení a podobně dostávají zejména přistěhovalci z třetího světa, především pak azylanti. Pomoc, kterou dostane nezaměstnaný Nor nebo Evropan je spíše symbolická, nedá se z ní pořádně zaplatit ani minimální nájem. Norové či Evropané mají tak přístup k sociálnímu státu pouze skrze rodičovskou dovolenou a důchod, jinak je jejich účast na něm pouze taková, že platí daně a doslova krvavě vysoké poplatky za všechno možné; často za věci, za které není v EU zvykem platit vůbec. Když se člověk podívá výše, chápe, proč by měli silnou motivaci pro přestěhování do Norska azylanti, ale moc to nevypovídá o tom, proč v zemi se 4,5 miliony občanů je přes šest set tisíc občanů EU.

Norsko je totiž velmi zřídkavým jevem, který bych nazval „bohatou rozvojovou zemí“. Většina rozvojových zemí má svůj potenciál, ale ten je často ubíjen nedostatkem prostředků, masivní korupcí, diktaturami všeho druhu či vysokou kriminalitou. Nic z toho není případ Norska, přesto trvám na označení „rozvojová země“ – a myslím to v dobrém. Kamenem úrazu rozvinutých zemí je to, že jejich trhy jsou již desítky let nasyceny a snesou potenciál jen v případě zásadní inovace (jako byl například internet), nebo poptávky uměle stimulované módou (lidé kupují i nepotřebné věci, pokud jsou v dané době „in“). Norsko není tento případ. Norové totiž zjistili, že sice mají peníze, ale že pokud chtějí žít natolik kvalitně jako občané s podobným objemem peněz v tradičně vyspělých zemích, musejí uspokojovat svou poptávku tam a ne doma, protože v Norsku stále ještě mnoho druhů zboží či služeb zcela chybí či je silně nedostatkových. Samotných Norů není zdaleka tolik – a zejména nemají na to zkušenosti – aby si dokázali během krátké doby tuto poptávku uspokojit, což vytváří situaci, která je, zejména pro lidi z nezaměstnaností sužovaných členských států EU, požehnáním.

Norský trh funguje velmi specificky ve srovnání s evropským. Norové totiž nemají rádi změny, což je vidět na zdejších monopolech či oligopolech. Většina Norů totiž kupuje mléčné výrobky pouze od Tine, párky od Gilde, kečupy Idun, zmrzlinu od firmy Hennig-Olsen a tak dále. Jen velmi neradi zkoušejí něco nového, zejména cizokrajného. To může vypadat jako překážka, nicméně pokud člověk nabídne produkt, který zdejšího spotřebitele opravdu zaujme, stane se sám takřka monopolním dodavatelem na desítky let. Uvedu příklad – Norové neznají letní kapalinu do ostřikovače. Neprodává se tu, nikdy se neprodávala a ptáte-li se po ní, nikdo nebude vědět, oč jde. Když se zeptáte, čím potom čistí ty mouchy, řeknou, že tou houbičkou na pumpě. Když řeknete, že existuje kapalina, která ty mouchy rozpouští, tak nejdříve nevěří, že je taková věc vůbec možná a pak, když jste dostatečně přesvědčiví, tak řeknou, že to tu není beztak proto, že je to škodlivé. Když pak dokážete, že to škodlivé není a poukážete na fakt, že ve Švédsku i v Dánsku, o nichž by člověk rozhodně neřekl, že to jsou země ropáků, jsou ty kapaliny dostupné, tak teprve poté získáte opatrné „možná“. Jedna firma v Oslo to už zkouší a tyto kapaliny se snaží prodávat, ovšem její úspěch stojí a padá s tím, jak se jí podaří přesvědčit podezřívavé obyvatelstvo. Pokud se to podaří – má garantovaný obrovský finanční zisk na mnoho let dopředu. To je pro mnoho evropských podnikatelů výzva, kvůli které sem přicházejí rádi a hojně.

Pro Nory je imigrace Evropanů do jejich země dvojsečnou zbraní. Na jednu stranu získávají vysoce kvalifikovanou a odhodlanou pracovní sílu, díky které kvalita života v Norsku roste způsobem, jakým by nerostla, ani kdyby bylo ropy pětkrát tolik; na druhou stranu právě pracovitost a odhodlanost Evropanů je paradoxně pro mnohé problém. Do Norska totiž nepřicházejí „ztroskotanci a samozvanci“, ale lidé, co mají svůj sen a co jsou ochotni překonávat i velmi těžké překážky na to, aby ho dosáhli. Samozřejmě, přicházejí s nimi i prospěcháři či zločinci, ale těch je jen zanedbatelný podíl. Výše uvedené způsobuje, že ono často v různých zemích omílané tvrzení, že „cizinci berou domácím práci“ v Norsku skutečně pravdivé je; ne však proto, že by byli cizinci levnější, ale zejména proto, že jsou často mnohem lepší, pracovitější a motivovanější nežli domácí. Bohužel je běžným jevem, že švédský prodavač či číšník je mnohem lepší než norský, totéž se dá říct o polském či holandském řemeslníkovi ve vztahu k jejich norským kolegům. Zpravidla také děti Evropanů v Norsku žijících jsou odmala vychovávány ke konkurenci a jisté „dravosti“, kterou norské děti často postrádají. Do budoucna může právě tento aspekt způsobit, že ačkoliv budou etničtí Norové žít v Norsku, které nikdy nebylo tak bohaté, vyspělé a rozvinuté, stanou se z nich svým způsobem občané druhého řádu, pokud se sami výrazně nezmění.

Právě to, co Norové považují za zdroj svého blahobytu, čili princip nikam nespěchat, vše je potřeba prodiskutovat a moc se nehlásit o své úspěchy, může být jejich pádem. Evropané v Norsku žijící totiž žádné takové brzdy nemají a s dravostí, jakou mají, se dokážou vyšvihnout mnohem rychleji mnohem dál. Jenže jaké pak bude Norsko za padesát let?

Na konec jen tak drobná poznámka – mezi Evropany v Norsku je jen naprosté minimum Řeků.