Nezbytnost možnosti porušit zákon

Naše technologická společnost se pomalu dostává do bodu, který byl ještě nedávno nemyslitelný – k proveditelnosti zařídit, aby jakékoliv porušení zákona bylo detekováno a tedy potrestáno. Je přitom čím dál tím víc a víc lidí, kteří po tom volají jako po dobrém nápadu. Mám pro ně špatnou zprávu: den, kdy nebude možné překročit zákon, bude počátkem diktatury.

Je jasné, že se zde dostáváme na velmi tenký led. Společnost pro své hladké fungování potřebuje, aby naprostá většina lidí (téměř vždy) dodržovala zákon. Mnozí se ptají – proč ne všichni? Co je špatného na situaci, v níž každý dodržuje zákon? Odpověď je taková, že je to lidská přirozenost a omylnost, která tomu brání. Volání po dodržování zákonů totiž předpokládá jejich racionální jádro, tedy skutečnost, že zákony jsou tu pro dobro všech. Jenže člověk, a to i zákonodárce je tvor omylný, neřku-li rovnou zkorumpovatelný.

Jistě, můžeme říct, že ve společnosti, která vylučuje zločin, nebude korupce, ale je to opravdu možné? Kde je hranice mezi legálním lobbyingem a korupcí? Když velká firma pozve poslance na dvoutýdenní „konferenci“ do Karibiku i s jeho celou rodinou, je to korupce? A co takhle když tam nepojede na konferenci, ale „vyjednávat s jamajskou vládou“ a bude říkat, že je v zájmu například České republiky, budou-li nějací čeští poslanci u toho?

Rčení, že „demokracie je nedokonalá, ale je to to nejlepší, co máme“ je už pomalu na hranici ohraného klišé, ale ona to při bližším zkoumání pravda je. Demokracie totiž má své limity – samotný monopol na násilí, který stát má a který ho přímo definuje; ba co dím, který je naprostým předpokladem pro spravedlivý výkon práva, je dvousečnou zbraní. Jeho podstatným negativem je skutečnost, že stát jako instituce dostává nad občanem významnou mocenskou převahu (a opět podotýkám – to není „bug“, ale „feature“ celého systému!), která je velmi snadno zneužitelná například skrze omylného – či zkorumpovaného – zákonodárce. Realita je taková, že občan, třebaže od jeho suverenity se odvíjí suverenita státu, je kvůli nesnadnosti organizace s jinými občany výrazně slabším aktérem, než některé zájmové spolky, firmy, odbory či další jednotky, které sice nejsou tak početné, nemají samy o sobě volební právo, ale díky vnitřní organizovanosti jsou mnohem silnější, než jednotliví občané. Musíme tedy brát fakt, že kombinace vyšší participace a organizovanosti těchto uskupení spolu s omylností (či zkorumpovatelností) zákonodárce a monopolem státu na násilí vytváří situaci, v níž občan tahá za podstatně kratší konec provazu.

Demokracie, aby fungovala, potřebuje „brzdy a protiváhy“. Už od dob, kdy řecký filosof z římské doby Polybios napsal, že ideálním systémem je trojkombinace monarchie, aristokracie a demokracie, víme, že takovýto „triumvirát“ (nezaměňovat s římským triumvirátem) je nejstabilnějším možným uspořádáním. Jeden zdroj moci vždy – jak víme od Aristotela – ústí v tyranii. Dva rovní se nemusejí nikdy dohodnout. Čtyři rovní, či jakýkoliv jiný jejich sudý počet, může skončit nerozhodně. Zároveň platí, že čím víc rovných, tím hůře se dosahuje kompromisu. Proto je ideální počet zdrojů moci ve společnosti tři. Proto máme moc zákonodárnou, výkonnou a soudní. Proto máme v zákonodárném procesu Parlament, hlavu státu a Ústavní soud. Proto jedná tripartita, proto pro záchranu jednotlivých členských zemí eurozóny existuje Trojka a podobně. Aby takováto „trojvládí“ mohla fungovat, je potřeba, aby každá ze tří stran měla podobnou moc, charakterizovanou možností vlastní obstrukcí zablokovat celý proces – zkrátka aby se dva nikdy nemohli dohodnout na jednoho, ale aby dva dokázali třetího přehlasovat tak, že ten třetí zároveň dostane jako „kompenzaci“ stav, v němž bude také spokojen, třebaže byl přehlasován do situace, kterou nechtěl. Tak se totiž liší demokracie od tyranie většiny, s níž si, bohužel, poslední dobou mnoho lidí nejen v Česku demokracii plete.

Podíváme-li se tedy na zdroje moci ve společnosti, kde máme na jednu stranu stát, na druhé straně občany coby ty, kteří jsou suverény a kteří skrze Ústavu oddávají část své suverenity státu, aby tento efektivněji spravoval jejich zájmy (protože deset milionů rovných by se bez volené, nadřazené autority jen těžko dohodlo) a nevládní sdružení, tedy firmy, odbory, občanská sdružení a podobně, každý z těchto zdrojů moci, aby byl stejně silný, jako ty další dva, potřebuje něco, čím může zablokovat proces a ochránit se tak před tyranií většiny. Stát to má jednoduché – ten má silové složky. Firmy či odbory mají ekonomickou moc – firmy dokáží přimět občany či stát k „poslušnosti“ tím, že budou vyhrožovat odchodem a sociálními důsledky. Odbory či občanská sdružení mohou obstrukcemi podstatně znepříjemnit chod státu i firem. Co ale zbývá občanovi? Z výše uvedeného je jasné, že samotné volební právo zde rozhodně nestačí.

To, co zbývá občanovi, tedy to, co je jeho pojistkou proti tyranii státu, firem, odborů, občanských sdružení, koalicí výše uvedených či všech dohromady, je občanská neposlušnost, tedy vědomé, protestní porušování zákona. V takovém případě totiž platí, že poruší-li zákon jeden či málo občanů, budou potrestáni. Bude-li porušování zákona masové, pravděpodobně vyústí ve změnu zákona, protože stát všechny zavřít zkrátka nemůže.

Dám pro představu několik příkladů – tím pomalu nejlepším v Česku jsou autorské svazy. Není třeba rozepisovat proč, o tom čtenáři dobře vědí své. Autorské svazy nevynechají jedinou příležitost, aby si zvýšily zisky prostřednictvím dohody se státem na úkor občana a jediné, co jim v tom může zabránit, je poukaz na nemožnost vymáhání jejich požadavků právě kvůli možnosti občanské neposlušnosti. To je ten bod, kdy stát může říct „tohle nezavádíme, protože by to v praxi stejně nefungovalo“. Jiným příkladem je protiteroristická hysterie, která, bohužel, jde kolikrát daleko nad rámec boje proti terorismu. Zde tahá občan za velmi krátký konec provazu, protože má proti sobě státní aparát, jeho silové složky a argument, že pro bezpečí je potřeba kus té svobody obětovat. Bude-li stát vědět, že mu projde všechno (tedy že může lézt lidem do soukromí neomezeně), jen těžko se zvedne jakýkoliv protest proti nesmyslně přísným bezpečnostním opatřením. V Norsku je takovým pojistným ventilem fyzická možnost dovážet do země zboží, které je v zemi ukrutně drahé kvůli tomu, že si ty které organizované části společnosti zařídily u státu takřka monopolní/oligopolní pozici v podobě protekcionistických opatření.

Člověk tedy opravdu nemusí být anarchista na to, aby obhajoval možnost porušení zákona. To je něco, co by si měl, obzvlášť v předvolebním boji, uvědomit každý občan. Tedy to, že slibuje-li mu někdo, že „zavede absolutní pořádek“, je to synonymem k tomu, že zavede tyranii.