Nespokojenost v Česku na nesprávném místě

Česká společnost se před volbami silně polarizuje a radikalizuje – často údajně z materiálních důvodů. Přitom to je právě jedna z věcí, která v Česku zpravidla funguje dobře. Skutečné problémy, které zemi hrozí, naopak nechávají mnoho lidí chladných. Otázka je – proč?

Norsko je pro Evropany něco jako Amerika v devatenáctém století. Místo, kam se dá jet, když doma je zle. Člověk tu chtě nechtě uslyší životní příběhy mnoha lidí z různých zemí, kteří sem odjeli proto, že doma nebylo za co žít – to je případ mnoha Poláků, Španělů, Litevců, Lotyšů, Portugalců, Italů, Švédů, Angličanů i mnohých dalších; přesto si tito lidé nestěžují, nenadávají, pouze řeknou svůj příběh a snaží se své potíže řešit sami – tím, že jedou tam, kde práce je, a posílají peníze domů. Ze zkušeností vím, že výše uvedené skupiny lidí by se daly bez problémů doplnit o Řeky, Francouze, Chorvaty či Iry, avšak tito zpravidla nechodí sem, ale do Německa, či v případě Francouzů do Kanady či Austrálie. Je jen pár zemí v EU, kde je natolik dobře, že lidé nemusejí zvednout kotvy a jet na druhý konec kontinentu, aby měli na chleba. Česká republika je jednou z nich. Proto mě nesmírně diví, když slyším nářky na to, jak je zle, a když slyším lidi, jak by nejradši volili komunisty jen proto, že nemají tolik peněz, co soused. Ano, v Česku není ideálně, ale řekněte to slečně, která se nám občas stará o synka – holka ze španělské Malagy, oba rodiče přišli o práci, bratr přišel o práci, nezaměstnanost je tam mezi mladými téměř k sedmdesáti procentům, stát je švorc a tak na jakoukoliv podporu mohou zapomenout a celá rodina tam žije z jejího platu au-pairky a z toho, co si přivydělá bokem, čehož dohromady nemůže být měsíčně víc než 8000 norských korun (asi 1000 EUR – a ve Španělsku je dráž než v ČR). A to není ojedinělý případ, takových jsou tu statisíce, ze všech zemí jmenovaných výše.

Klišé, které mi neskutečně leze na nervy a za které bych fackoval, je „za komunistů se nikam jezdit nesmělo a dnes na to nikdo nemá peníze“. Bydlíme v městečku, kde je letiště pro nízkonákladové letecké společnosti a tak se stává dost často, že sem přiletí lidé různého věku prakticky odkudkoliv z Evropy, projdou si tu okolí pěšky, spí ve stanu, jídlo si vezmou s sebou, případně se tu svezou stopem – sám jsem takové stopaře bral už mnohokrát – a vidí kus světa! Celá věc je může stát na týden 25 EUR a zážitků je plno. Sám jsem tak jezdíval a mohu to jen doporučit. Každý může, ne, že ne. V roce 2005 jsem takhle s kamarádem kompletně procestoval Maďarsko včetně příhraničí všech jeho okolních zemí – dva týdny za 4000 Kč. A užili jsme si to náramně. To, že se cestovat nedá, protože nejsou peníze, je sprostá lež, protože cestovat může každý, chce to jenom nebýt líný a nechtít všechno na podnosu od cestovní kanceláře.

Slyšel jsem vynikající názor, že krize v Česku začíná tehdy, když se za prací člověk musí přestěhovat 50 kilometrů od místa bydliště – od člověka, který tam žije a který sleduje, co se kolem něj děje. Sám si našel práci v Praze a nemůže vystát, jak mu lidi v okolí závidí, i když není co – taky mohou zvednout kotvy a aspoň o ten kousek se posunout. Chápu, že pro někoho je mobilita problém, když neumí jazyky (to ti Poláci nebo Španělé například často také neumějí a stejně jedou), ale v rámci České republiky? Rozumím, že je pohodlnější nadávat na Slováky, co Čechům „berou práci“, ale nejsou ti Slováci prostě jen o něco flexibilnější?

V Česku stále ještě platí, že když člověk není počítačový analfabet a mluví na vysoké úrovni anglicky (tak, aby dejme tomu kromě přízvuku nebylo poznat, že dotyčný není rodilý mluvčí), tak práci najde a není špatně placená. Tohle ve většině Evropy už dávno neplatí, protože to zdaleka nestačí. Aby člověk prorazil například už jen v Polsku, tak se očekává, že bude znát jazyků na takové úrovni více, bude mít zahraniční pracovní zkušenosti a několik různých certifikátů k tomu. Když se podívám, jaké podmínky mají mladí Poláci a čím vším musejí v Polsku projít, aby uspěli (a za výrazně menší nástupní plat – běžně za 2000 zlotých hrubého, čili nějakých 12 000 Kč), tak mi nezbývá, než říct všem stěžovatelům na poměry v Česku: jste rozmazlení.

Životní úroveň ovšem není jen práce. V Česku je zdravotnictví, které je (s výjimkou porodnictví) kvalitnější a všeobecně přístupnější než ve většině Evropy, přesto se na něj jen neustále nadává. Rád bych všem třicetikorunovým kverulantům připomněl, že například my platíme za totéž cca 250 norských korun (vzhledem k platu je to jako 250 Kč v ČR) a je to cena v poměru k platu, jakou je zvyklá platit většina západní Evropy. To, co je v Česku běžné, že si člověk zajde ke specialistovi (myslím tím třeba ORL, gynekologie, dermatologie, apod.) bez toho, aby šel nejdříve k praktickému lékaři, je v mnohých i mnohem bohatších zemích nemyslitelné. Čekací doby na specialistu jsou v Česku proti většině Evropy směšně nízké, totéž platí o čekacích dobách na operace. Přesto slyším z Česka spoustu nářků, jak je zle. Opravdu je?

Co je zajímavé, že lidem, kteří nadávají na poměry v Česku od rána do večera, zpravidla nevadí tamní politická kultura, Miloše Zemana považují za sympaťáka, co je „jedním z lidu“ a co mají ke zkorumpovaným politikům asi takový vztah, jako někteří lidé z Hostivice k Davidu Rathovi, když ho hájili s tím, že sice je to nejspíš gauner, ale pro Hostivici udělal dost a tak by ho měli nechat na pokoji. Jak je možné, že lidem nevadí všechny ty nacionalistické žvásty, které se linou od politiků typu Jany Bobošíkové? Jak je možné, že populismus jejího či komunistického typu (o víře ve spásu od stran typu VV a jejích dnešních klonů ani nemluvě) tolik lidí považuje za řešení situace, jaká v Česku panuje?

Nejspíš dostanu za tenhle článek pořádně vynadáno, že do toho nevidím, když žiji v zahraničí, ale i já mám v Česku rodinu a kamarády, čtu noviny a hlavně – mám srovnání s jinými zeměmi. I kdyby mi nejradši mnozí vzali volební právo s tím, že „nežiješ tu, tak do toho nekecej“, tak se nenechám a kecám. Jsem totiž českým občanem a jako takovému mi záleží na tom, aby země, jíž jsem občanem a kde žije tolik lidí mně blízkých, prosperovala a fungovala dobře. Jenže jak má fungovat dobře, když má tolik lidí tak zkreslené představy o vlastní situaci?