Jak se co v Norsku dělá, díl druhý: Zdravotnictví

Norské zdravotnictví je říší kontrastů. Na jedné straně vynikající nemocnice a specialisté, kteří mají přístup k nejmodernějším technologiím, na druhé straně naprosto děsivý systém praktických lékařů, který občas láká člověka i k návštěvě veterináře, protože od něj se snáz něco dozví.

Pokud jde o zdravotní péči v Norsku, platí jedno pravidlo: dostanete-li se ke specialistovi, či do nemocnice, máte vyhráno. Problém je v tom, že cesta k výše uvedeným bývá dosti trnitá a zdlouhavá. V Norsku funguje tzv. fastlegeordningen, čili systém praktických lékařů, kdy každý si může vybrat svého praktického lékaře, není-li spokojen s tím, který mu byl přidělen. Tento proces je asi tak tím jediným funkčním v celém systému. Na internetových stránkách tomu vyhrazených je seznam všech praktických lékařů v celém Norsku i s kapacitou volných míst, které daný lékař může obsloužit. Toto číslo bývá zpravidla blízké nule, ale když se seznamy nějaký čas sledují, žádaného lékaře se dočkáte. Samotná změna je velmi jednoduchá, je to jen nahlášení prostřednictvím internetové stránky.

Praktický lékař je vaším prvním kontaktem se zdravotnickým personálem, pokud zrovna nepotřebujete jít na legevakt (pohotovost). Funguje to tak, že než k lékaři zajdete, zavoláte mu a dostanete telefonickou konzultaci. Pokud lékař uzná, že se na vás musí podívat, zajdete k němu. K praktickému lékaři se dá jít i rovnou, ovšem není jisté, že přijdete rychle na řadu. Regulační poplatek za návštěvu praktického lékaře je 140 norských korun (vzhledem k platům je to v Norsku, jakoby to byly české koruny v Česku), je-li to v ordinačních hodinách, pokud ne, stojí to až 235 korun. Praktický lékař analyzuje rozbor krve, která je vždy odebírána zdravotní sestrou před samotnou návštěvou ordinace, dělá zběžnou kontrolu a může předepisovat léky. Co je nejdůležitější: může vás poslat ke specialistovi, či do nemocnice. Stejnou pravomoc má i lékař na pohotovosti.

Problém je v tom, že jiná cesta ke specialistovi (a za specialistu se považuje i například pediatr nebo gynekolog, nejen nutně kardiolog nebo neurolog) nevede, nedá se k němu jít přímo – a praktičtí lékaři a lékaři na pohotovosti zpravidla dělají vše pro to, abyste se ke specialistovi nedostali. Tato část norského zdravotnictví tak do značné míry připomíná přírodní výběr: doktor vám řekne, i když vám je poměrně dost zle, že to přejde samo, nebo vám dá nějaký pseudolék, který kolikrát ani nemá účinnou látku. Maximálně dostanete antibiotika, ale to jen výjimečně – s čímž vzhledem k problému rezistence na bakterie souhlasím. Důvod to má prostý: specialistů je velmi málo, nemocnice nemají dost kapacity a na vyšetření u specialisty (mimochodem za regulační poplatek 315 korun) se čeká běžně třeba i čtyři až pět měsíců. Na operace se čeká běžně roky. Není nenormální situace, že pacient zemře dříve, než se dostane na operaci, která mu měla teoreticky zachránit život.

Norský přístup ke zdravotní péči se dá shrnout do věty: „Co se může vyléčit samo, ať se vyléčí samo, léky – a to jakékoliv – nasazovat jen když se už na vyřešení situace samovolnou cestou spoléhat opravdu nedá“. Na jednu stranu má Norsko úctyhodný průměrný věk dožití, ovšem když vidím, jak funguje zdravotnictví, tak bych se spíše vsadil, že to bude spíše jemu navzdory – a že ten dlouhý věk vychází spíše ze zdejšího relativně klidného života bez velké míry stresu, čistého životního prostředí a zdravé stravy. Pokud se tedy opravdu chcete dostat do nemocnice, protože víte, že daná věc se sama nevyřeší a čekáním se jen zhorší, musíte válčit všemi prostředky. Mezi ně se počítá zkusit jet do jiného kraje, o jehož pohotovosti víte, že její lékaři jsou ochotnější posílat lidi ke specialistům či do nemocnice; nebo, a to se vyplatí udělat preventivně už při hledání praktického lékaře, hledat v seznamu lékařů ty s nenorsky znějícími jmény, či ty, kteří studovali medicínu v zahraničí – zkrátka lékaře, které na medicíně neučili, že „se většina věcí stejně vyléčí sama“. Jakmile totiž překročíte práh příjmu nemocnice s povolením jít dál, nebo jakmile jste u specialisty v ordinaci, máte vyhráno.

Moje zkušenosti i zkušenosti jiných lidí, které znám, s norskými specialisty či nemocnicemi jsou vždy jen ty nejlepší. Profesionální lékaři, kteří mají citlivý přístup k pacientům, snaží se vysvětlovat a konzultovat každý krok, nechovají se k pacientovi nadřazeně, ale s úctou, jako ke svému klientu. Neméně profesionální a příjemný je i jiný zdravotnický personál – sestry, asistenti, recepční, zkrátka všichni. K dispozici mají dobré přístroje a svoji práci dělají zpravidla dost detailně – a z nemocnice vás nepustí, dokud si nejsou jistí, že jste v pořádku.

Někteří by možná řekli, že je nesolidární a nedobré se snažit nějak takový systém obejít, aby se člověk dostal za lékařem i jinak, než jen zcela standardní cestou, ale poté, co mému synovi bylo jednou velmi, velmi zle a bylo potřeba ho důkladně vyšetřit (což v nemocnici také sami řekli, že jsme s manželkou udělali tu nejlepší věc, co jsme mohli), radím každému, kdo v Norsku žije, aby neváhal a procpal se, jak umí. Když totiž pravidelně dusící se dítě, které vyzvracelo veškerou potravu, jakou přijalo během posledních šestnácti hodin, poslali od běžného lékaře u nás ve městě domů s tím, že „to určitě bude v pořádku“, je spíše něco, a nejen zdravotní stav dítěte, ve velkém nepořádku. Situaci jsme museli vyřešit tak, že jsme zjistili, že na pohotovosti v krajském městě je doktor Ital, u nějž jsme očekávali, že bude mít větší pochopení (a měl). Problém byl, že oficiálně jsme tam neměli co dělat, ale když viděli dítě, kterému je zle, tak mu naštěstí pomohli a udělali „výjimku“. Nejenže syna lékař poslal do nemocnice na pořádnou kontrolu, ale hlavně ho sám vyšetřil s důkladností tak třikrát větší, než jakou mu věnovali na pohotovosti u nás.

Zcela samostatnou kapitolou je stomatologie, která se ještě stále nepovažuje za součást zdravotní péče, ale spíše cosi jako kosmetická medicína, v důsledku čehož není ze zdravotního pojištění proplácena vůbec. Běžné ceny tedy jsou dost vysoké – 1500 až 2000 norských korun za plombu, osm až deset tisíc za korunku a za složitější zákroky klidně i přes dvacet tisíc korun. Na druhou stranu objednat se k zubaři je velmi jednoduché, rychlé a zubních klinik je všude plno.

Pokud se tedy nacházíte v Norsku, radím zejména jedno – snažte se žít pokud možno co nejzdravěji, abyste k lékaři pokud možno nemuseli chodit vůbec. Pokud to selže, hledejte zahraniční lékaře. Pokud je nenajdete a víte, že specialistu ani nemocnici nepotřebujete, ale potřebujete, aby vás zkrátka někdo dobře prohlédl a dal vám léky, které zaberou, jeďte do zahraničí. Pokud potřebujete norskou nemocnici, dělejte vše pro to, abyste se tam dostali, nečekejte, až vás tam pošlou, protože hrozí, že se váš zdravotní stav mezitím výrazně zhorší. Dovážejte si ze zahraničí léky (pozor na celní kvóty!) – v Norsku jich mnoho není k dostání, dokonce ani oblíbené Strepsils ne. Místo nich jsou k dispozici Repsils, což jsou Strepsils bez účinné látky – čili pouze takový lepší větrový bonbon. Předem počítejte s tím, že léky v Norsku dostupné, a to i ty na předpis, bývají slabší, než jinde. Potřebujete-li specialistu, jeďte do zahraničí a klidně si ošetření zaplaťte za hotové – vašemu zdraví to prospěje více, než několikaměsíční čekání.

A teď si představte, že někdo za největší problém zdravotnictví považuje regulační poplatek ve výšce 30 českých korun. Jak se říká – jeho starosti bych chtěl mít.