Jak se co v Norsku dělá, díl 15.: Regulované řemeslo

Řemeslo má zlaté dno a v Norsku to platí několikanásobně. Bohužel jsem dnes přišel o naprostou většinu respektu ke zdejším elektrikářům a instalatérům. Nemám totiž rád monopolisty a zdejší regulované řemeslo je monopolem par excellence.

Normálně považuji řemeslo za velmi užitečné a úctyhodné povolání, které navíc má budoucnost. V dnešním přeautomatizovaném světě totiž pořád platí, že napsat počítačový program či vyrobit robota, který by nahradil kvalitního instalatéra, topenáře, elektrikáře, klempíře, pokrývače nebo třeba zámečníka je nemožné – a jestli to někdy možné bude, tak budeme mít starost zejména o to, jak s roboty vyhrát válku. Šikovný řemeslník tak v mých očích je daleko výše, než burzovní makléř či finančník v hedgeovém fondu. Jenže v Norsku je situace hodně zvláštní – řemeslo je regulované profesními sdruženími, jejichž úkolem je zajistit, aby každý, kdo je členem, dostal „spravedlivě zaplaceno“.

Kdo je v Norsku obzvlášť elektrikář nebo instalatér, vydělává enormně. Běžný plat elektrikáře či instalatéra se pohybuje kolem 120 % průměrného platu, což je ovšem číslo, které je potřeba brát opatrně, protože v Norsku je, co se hrubé mzdy týče, obrovská disproporce mezi cca deseti procenty lidí, kteří vydělávají mnohonásobky průměrného platu – zde jde zejména o zaměstnance v ropném průmyslu a advokáty – a zbytkem, jehož většina, a to včetně vysoce kvalifikovaných lidí, se pohybuje kolem průměru či pod ním. Velká daňová progrese čistý příjem poměrně hodně nivelizuje, ale hovoříme-li o hrubém platu, tedy tom, co se musí zaplatit, najímá-li si člověk řemeslníka, pak je to pro většinu lidí samozřejmě velký problém – také ostatně proto, že člověk nemůže zaplatit jen jeho plat, ale i diety, státem stanovené náklady na použití služebního auta, materiál, který elektrikář prodává za naprosto přemrštěné ceny (a není ochoten použít zákazníkův) či všechny ostatní náklady + profit pro firmu.

Dosud jsem měl za to, že elektrikáři či instalatéři si vydělávají tolik proto, že mají hodně práce, lidem se nechce se jít se vyučit a měl jsem tak velkou úctu k jejich schopnosti se na norském trhu uživit. Jak jsem již naznačil v úvodu článku, nemohl jsem být dále od pravdy. Důvodem jejich úspěšnosti není totiž pracovitost a šikovnost, ale – nebojím se říci to takto – obyčejný, špinavý monopol. Pomineme-li banality typu namontování stropní lampy na čokoládu, nesmíte na elektroinstalaci ve svém domě dělat nic. Opravdu naprosto nic. Nesmíte měnit zásuvky, vypínače či kabely. „Revizáci“ neexistují – pokud si něco uděláte sami, nebudete mít od dané změny dokumentaci. Dokumentaci s potvrzením od certifikovaného řemeslníka – čili člena profesního sdružení – vyžaduje pro elektrikářské a instalatérské práce jakákoliv pojišťovna, pro elektrikářské práce pak i zákon. Žádná firma nemá ve své nabídce revizi elektroinstalace a potvrzení jejího správného zapojení či funkčnosti, takže legalizace změny jiné, než provedené certifikovaným elektrikářem, je nemožná. Toto pravidlo tak vydává spotřebitele na milost a nemilost těmto dvěma skupinám řemeslníků.

Aby byl člověk v Norsku instalatérem či elektrikářem, musí být členem profesního sdružení, výuční list či maturita nestačí. Profesní sdružení fungují podobně jako odbory, s tím, že zaměstnavatelem je každý z vás, kdo kdy potřebuje řemeslnou práci. Jejich „snaha o to, aby dostali řemeslníci poctivě zaplaceno“ vypadá tak, že skrze vysoké vstupní náklady a složité přijímací mechanismy drží počet řemeslníků hluboko pod potřebou trhu a členům zajišťuje standardní 7,5 hodinovou pracovní dobu, přestávky, příplatky na dovolenou, diety, proplácení používání auta podle státní (a, co ví každý zaměstnanec, který kdy použil své auto pro služební účely, hodně přemrštěné) taxy a podobně. Nezáleží na tom, jestli je řemeslník zaměstnancem nebo živnostníkem, podmínky jsou nastavené tak, že i jako živnostník si žije zabezpečeně v podstatě jako zaměstnanec. Takže situace vypadá tak, že stát, respektive pojišťovna, vás přinutí jejich a pouze jejich služby používat – a oni, vědomi si toho, vám naúčtují naprosto přemrštěné ceny. Na to, že ceny i platy jsou v Norsku v NOK zhruba jako v Praze v CZK, tak například za výměnu deseti vypínačů si řekne firma o pět tisíc NOK + materiál, který dodá sama ve dvojnásobné ceně proti zdejším (už i tak přemrštěným) cenám v obchodech, čili kolem 200 NOK za jeden kus. To prosím za práci, kterou například v Česku či ve většině Evropy si může udělat každý sám.

Každé další řemeslo je v Norsku podobně regulované jako tato dvě výše uvedená, pouze s tím rozdílem, že existují alternativy – pojišťovnu nezajímá, kdo vám maloval dům, pokrýval střechu či dělal vestavěné skříně, což je obrovský prostor pro práci načerno. Samozřejmě, práce načerno je velmi riskantní, protože tomu, kdo zaměstnává řemeslníka načerno, hrozí pokuta v řádu desetitisíců norských korun, a je-li vykonaná černá práce většího rozsahu, pak i podmínečný trest. Není třeba dodávat, že i přes toto riziko spousta lidí načerno řemeslníky zaměstnává a zvláštní oblibě se těší ti z Polska, kteří, podobně jako řemeslníci čeští, umějí improvizovat, myslet u práce inovativně a místo toho, aby říkali, proč něco nejde, zkoušejí přijít na to, jak to udělat. Samozřejmě s tím jde ruku v ruce fakt, že „organizovaní“ řemeslníci polské řemeslníky zpravidla nenávidí a nedokáží se smířit s faktem, že Polák bude klidně pracovat tak, že ho jeho klient přiveze k sobě vlastním autem, udělá mu oběd a on tam bude pracovat třeba deset hodin. Tomu se tady říká „sociální dumping“ a je to jednou z nejčastějších nadávek znějících z úst zdejších sociálních demokratů. Žádný elektrikář nebo instalatér se nemůže „vzbouřit“ a prodávat své služby výrazně levněji, protože by mu hrozilo pro týž „sociální dumping“ vyloučení z profesního sdružení, čímž by s prací v Norsku skončil.

Výše uvedené regulace jsou pozůstatkem z 90. let – do roku 1998 bylo možné si dělat věci v domě sám, a co víc, bylo to běžné. Pak někdo přišel s tím, že norské elektroinstalace patří mezi jedny z nejhorších v Evropě, nastalo všeobecné pobouření, které vyústilo ve změnu zákona. Bohužel v debatě, která tomu předcházela, elektrikáři velmi rádi vytvářeli dojem, že jakákoliv elektrikářská práce je obtížností na úrovni výměny panelu jističů a jejich argumenty tak pod tímto dojmem dávaly smysl – že je to přeci nemožné svěřit amatérovi. Problém je v tom, že chcete-li si vyměnit zásuvku, musí k vám přijet certifikovaný elektrikář s autem plným vybavení za 300 tisíc norských korun (cca milion českých), co vám nafakturuje naprosto všechno včetně diet a paušálu za auto, a to i kdyby sídlil dvě ulice od vás. Neexistuje podle mě horší příklad aplikace úsloví „kanon na vrabce“ v praxi, než toto, ovšem je to o to smutnější, že je to něco, k čemu vás nutí zákon. Pro člověka s průměrným platem to znamená, že například za výměnu rozvodů, elektrické zásuvky a vypínače na světlo v pokoji, kde se výše uvedené instaluje na stěnu, nikoliv do ní, zaplatí polovinu své čisté měsíční mzdy. Za práci, která trvá nanejvýš hodinu.

Když pak člověk poslouchá elektrikáře, jak má jeho řemeslo v Norsku velkou cenu a jak si díky své skvělé kvalifikaci bohatě vydělá, získává to, při porozumění, jak celý systém funguje, pořádně trpkou pachuť.