Když čtu názory většiny českých blogerů či diskutérů na téma Ukrajiny (přičemž počítám s tím, že část z nich je rovnou PR Kremlu – a ty neberu v potaz), chtě nechtě v nich vidím jeden z hlavních symptomů problému, před nímž jsem z České republiky před osmi lety odešel.
Ano, na Majdanu byli i ultranacionalisté, stejně jako například budoucí Republikáni Miroslava Sládka beztak postávali na Václavském náměstí či na Letné v oněch památných dnech roku 1989. To ovšem nepopírá fakt, že většina lidí tam shromážděných byli naprosto běžnými, jinak neangažovanými občany, kteří vyšli do ulic v touze po lepším životě. Už při prvních zmínkách o demonstracích, čili v době, kdy se o Pravém sektoru nebo podobných organizacích nic nevědělo, byl dominantní tón veřejné debaty v ČR extrémně skeptický, škarohlídský a celkově vzato nepřející. Přítomnost oněch extremistických hnutí na Majdanu je tedy pouze záminkou většinového českého veřejného postoje, nikoliv jeho příčinou.
Od té doby ovšem události nabraly spád. To, co se stalo, čtenáři jistě vědí z tisku, proto není potřebné opakovat sled událostí. Sleduji dění na Ukrajině dosti detailně, mimo jiné také proto, že část rodiny mé ženy jsou volyňští Poláci, kterým mimochodem Banderovci za války a po ní vyvraždili velkou část příbuzenstva pouze kvůli polské etnicitě. Přesto i oni podporovali dění na Majdanu a podporují režim, který je na Ukrajině dnes. Představa, že oni vědí hůř, než běžný český diskutující, co je v jejich zájmu, coby neukrajinské národnostní menšiny, je víc než jen naivní, je dokonce skrznaskrz hloupá.
Dnešní Ukrajinci přitom mohou za Banderovce asi tolik, jako mohou dnešní Češi za rabovací gardy, totiž nijak. I dnes gardisty mnoho Čechů omlouvá, ba co dím, dělá z nich hrdiny; přesto se nedá říci, že co Čech, to sympatizant RG. Přitom RG se dopouštěly dost podobného typu zločinů, jako ukrajinští Banderovci. Chápu, že toto přirovnání asi jen tak u „protimajdanských“ Čechů neprojde, protože to bývají často titíž lidé, kteří považují příslušníky RG za hrdiny a vyhnání civilního obyvatelstva a jejich případné vraždění za správnou věc, ale tak to zkrátka je. O to ironičtější je, že kdyby byli Banderovci frakcí Rudé armády a udělali by totéž, co by udělali, pouze pod rudým a proruským praporem, byli by nejspíše týmiž lidmi omlouváni, ba oslavováni, za to, jak „zatočili s těmi ohavnými Poláky“, čímž se dostáváme k dalšímu zajímavému momentu: většinová česká společnost nemá ráda už historicky Poláky, Ukrajince nebo Chorvaty, o vztahu k Židům/Izraelcům nemluvě – pokud by tito poslední jmenovaní nebyli ve sporu s Palestinci, které většinový Čech má rád ještě méně, vsadil bych se, že by vztah k nim byl od české veřejnosti o dost chladnější, než je.
Čím to je, že ve sporu Rusko vs. kdokoliv, či Srbsko vs. kdokoliv se Češi tak často stavějí na stranu Rusů nebo Srbů? Nelze to vysvětlit poukázáním na pravoslavné dědictví, protože Češi pravoslavné dědictví nemají. Mám na to jistou teorii. Rusové i Srbové jsou totiž zpravidla dost protizápadně orientovaní, a není to myšleno jen geopoliticky. Západ totiž v sobě nese civilizační poslání, které spočívá v tom, že jednotlivci je umožněno vyrůst a dosáhnout úspěchu vlastní silou, nejen nutně lísáním se k vrchnosti či bezohlednou agresivitou. Obojí je totiž zpravidla jediným klíčem k úspěchu v Rusku (a v zemích, kde si Rusko drží svůj vliv), protože člověk se tam může snažit, jak chce, ale bez „pozitivního vztahu k vrchnosti“ či bez podvodu na ní nezmůže zpravidla nic. Češi mají západní kulturní dědictví, jejich minulost jednoznačně ukazuje na to, že by se měli stoprocentně identifikovat se Západem a zapomenout na pochybné představy o neutralitě (spíš tedy křečovité snaze si nezadat) či mostech mezi Východem a Západem. Proč to tedy nedělají – to by bylo na delší debatu, ovšem fakt, že se k západnímu dědictví většina nehlásí, je nabíledni.
Celou dobu, co jsem žil v ČR, a týkalo se to vždy odhadem tak dvou třetin až tří čtvrtin všech lidí, které jsem kdy poznal osobně i jinak, se mezi nimi ukazovala jedna nepěkná vlastnost, která byla hlavní motivací mého odchodu. Tou vlastností je právě ono zmiňované škarohlídství, nechuť k iniciativě, nebo rovnou peskování a ponižování těch, kteří iniciativní byli, ať už šlo o cokoliv. Co hůř – vztah této většiny k aktivní menšině byl takový, že aktivní menšina se v daném kolektivu se svou aktivností spíše schovávala, hlavně aby nikdo nedal najevo svůj zápal pro něco, či nějaké nadšení, nebo, dejme tomu, projevit názor na věc, která aktuálně probíhala a u níž nikdo nevěděl, jak dopadne. Obávám se, že pohled na Ukrajince, kteří mají svůj sen, za který jsou ochotni riskovat, že je někdo zastřelí (a to už vůbec nemluvím o tom, že to dělají pro vyhlídku možného budoucího členství v EU a s vlajkou EU v ruce), je pro mnohé takové škarohlídy kvintesencí vší trapnosti a hlavně naprosto bláznivého počínání, protože ti lidé nejen že dávají najevo nahlas svůj názor (jakoby už to nestačilo), ale dokonce si dovolují mít větší sny, než co si aktuálně mohou v rámci existujícího systému dovolit. To se, obávám se, v Česku, a – Moravanům a Slezanům to budiž přičteno k dobru – zejména v Čechách, moc neodpouští.
Na ukrajinské revoluci i aktuálním postoji Ukrajinců se mi líbí několik věcí. Jednak – ti lidé chtějí mít zodpovědnost za své věci veřejné, to se cení. Vědí, že nedostanou nic zadarmo, protože to už zkusili před deseti lety a nevyšlo to. Jsou ochotni přečkat bolestivé reformy. Za druhé – našli v sobě důstojnost. Přestali se stydět za svůj původ a uvědomili si svůj potenciál. A konečně za třetí – podobně amatérsky, ale srdnatě jako na Majdanu, hodlají dnes proti Rusům bránit celou zemi. Když jsem viděl záběry z výcviku nové ukrajinské Národní gardy, byl to svým způsobem technologicky jen nepatrný upgrade proti bojovníkům z Majdanu, kteří připomínali spíše středověké ozbrojence, než moderní vojsko, ale nadšení bylo o to větší. Při pohledu na ukrajinské – a to i ruskojazyčné – dobrovolníky, kteří jdou na výcvik proto, že přeci nedají zemi Rusům, mi to připomnělo dnes již legendární odhodlání čs. armády během předmnichovské mobilizace.
A v tom je podle mě ten největší kámen úrazu. Mnoho Čechů dodnes nestrávilo potupu, jakou znamenalo přenechání své země nacistům bez jediného výstřelu, a podle mého názoru podvědomě nechtějí, aby jiní uspěli tam, kde oni selhali – třebaže to bylo v českém případě asi jediné rozumné řešení, protože otevřený boj by nejspíše moc nepomohl a ztráty by byly obrovské. Kdyby jen to – navzdory faktu, že objektivně se má naprostá většina Čechů lépe, než před rokem 1989, mnozí litují své podpory sametové revoluce, protože nedokážou žít s odpovědností za vlastní život. Když pak vidí jiné, kteří jsou na podobné startovní čáře, jako bývali oni sami, a s podobným nadšením, kazí jim to nadšení podobně, jako školní třeťáci kazí nadšení čerstvým prvňákům. Už jen proto, že sami se – zhusta z vlastní viny – radovat nedokážou.
Jak jsem psal v jednom ze svých minulých článků – nemyslím si, že by byla životní úroveň v Česku nějak špatná, rozhodně ne natolik špatná, aby z něj kvůli ní musel člověk emigrovat. Ale minimálně já jsem tento tlak na maximální konformitu a škarohlídství vydávané za „skepticismus“, neustál a radši jsem šel někam, kde když se pro něco nadchnu, okolí mi to přeje a nesnaží se mi zkazit radost.
Proto říkám všem „majdanoskeptikům“: nekažte Ukrajincům radost. Je to jejich šance, nechte je s ní naložit tak, jak umějí. Když jim to vyjde, přejte jim to. Když jim to nevyjde, neposmívejte se jim s tvrzením „my vám to říkali“. Oni udělali něco, co vy neumíte – šli do rizika, šli s kůží na trh, riskují svou mizernou, ale zase jakž takž stabilní přítomnost za nejistou budoucnost svých snů. To si totiž zaslouží obdiv a ne pošklebování.
