Levice, která ráda poučuje a kritizuje Izrael vždy a při každé příležitosti, zpravudla odmítá jakákoliv nařčení z antisemitismu, poukazujíce na to, že jí údajně nevadí Židé, ale Izrael. Hysterie, která se rozpoutala poté, co Scarlett Johansson podpořila SodaStream, však ukazuje na to, že je to jen zástěrka pro staré dobré heslo všech antisemitů: „nenakupovat u Žida“.
Majitel SodaStreamu, Izraelec, se rozhodl přispět k míru na Blízkém Východě tím, že otevřel továrnu na Západním břehu Jordánu, zaměstnal výhradně Palestince a dal jim slušný plat. Jak sám tvrdí, kdyby si otevřel továrnu mimo toto území, byl by si ušetřil mnoho administrativních a dalších starostí, ale protože – podle mého mínění správně – tvrdí, že Palestincům pomůže jedině možnost si vydělat poctivou prací na své živobytí, místo jakékoliv almužny, postavil továrnu tam. Díky němu má mnoho místních lidí práci v regionu sužovaném extrémní nezaměstnaností a často jen pasivně čekajícímu na pomoc zvenčí.
To, co levičákům celého světa vadí, je fakt, že jde o izraelskou firmu. Pokud by jim skutečně vadilo, že je továrna na „okupovaném“ území, tak by museli podobným způsobem bojkotovat i zboží z jiných továren na daném území, ale to se neděje. Navíc jejich argument by mohl trochu dávat (deklarovaný protiokupačně-protiizraelský, nikoliv antisemitský) smysl, kdyby majitel zaměstnával na sporném území, například na Golanských výšinách, pouze Izraelce. Jenže to není ten případ. Na továrně firmy SodaStream je izraelské jen jedno: její majitel. Továrna stojí v Palestině, zaměstnává Palestince. Jakkoliv by se u jiných příkladů mohli antisemité schovávat za „antisionismus“, zde to zkrátka není možné.
On je obzvlášť zajímavý pojem „okupované území“. Palestinci, podobně jako kyperští Řekové, by si měli uvědomit, že nejsou pupkem světa a že ten, kdo prohraje válku, kterou zavinil, holt také často trpí jejími důsledky, mezi které patřívá ztráta teritoria. Nevím, proč by se měli Palestinci považovat za cokoliv víc, než například Němci, kteří přišli o Königsberg, nebo Maďaři, kteří přišli o svá teritoria na území svých dnešních sousedů. Být Němci jako Palestinci, tak by jen lamentovali nad ruskou či polskou „okupací“ německých měst, žili v ruinách, které by byli líní opravit, ale hlavně by utráceli za zbraně a trénování nových jednotek SS, které by páchaly teroristické činy na územích „okupantů“. Jenže Němci nic takového nedělají, protože nejsou jako Palestinci – místo stěžování si na útrapy okupace (a Německo bylo okupováno až do svého znovusjednocení) se snažili, aby ta jejich země vypadala a fungovala co nejlépe. Nechtěli by Palestinci něco takového také zkusit?
Dokud Palestinci neuznají, že je problém na jejich straně, a dokud globální levice bude bojkotovat cokoliv, co dělá Izrael či co z něj pochází, nebude na Blízkém východě o míru ani řeč. Jakým způsobem skončila Izraelci obývaná území, z nichž se Izrael stáhl, není těžké zjistit. Jejich noví obyvatelé je pouze vyrabovali a zdevastovali. Pokud chtějí být Palestinci někdy považováni za národ, měli by si hlavně udělat pořádek u sebe doma natolik, nakolik mohou. Nikdo neříká, že Izraelci jsou svatí a že se izraelští vojáci občas na kontrolních stanovištích nedopouštějí zbytečné šikany – stává se to. Ale to by jim nemělo bránit v tom se snažit v rámci svých možností poctivě a pracovitě. Jenže to by museli opustit představu, že jsou mučedníky všech utlačovaných národů a že jim něco náleží, kterou jim neustále potvrzuje antisemitská levice. A přitom stačí tak málo – začít podobně, jako zaměstnanci firmy SodaStream – poctivě pracovat.
