Pojďte se vsadit, že o mně do voleb nevyjde jediný pozitivní článek

V poslední době neustále narážím na komentáře o tom, že představuji ohrožení demokracie. Vzniká jich fakt hodně. Totožných obsahově i formálně. Už se to ani nedá číst.

Po republice někdo vyvěsil billboardy, které mají varovat voliče před naším hnutím. Nejsou moc zdařilé, ale i tak, člověku by snad připadalo, že jeden demokraticky zvolený politik vede celou zemi do záhuby. No je to spíš k smíchu, jak mají tradiční politické strany najednou plnou pusu demokracie a snaží se vyvolat v lidech strach, stejně jako se to podařilo třeba Nečasovi a Kalouskovi v roce 2010, když strašili lidi Řeckem.

Je to jediné téma tradičních politických stran. Vymezení se proti mně je to poslední, co jim zbylo. Personálně i programově nemají nic dalšího.

Ale co, vlastně to je celkem zábavný. Hnutí ANO vzniklo jako první velký protest proti korupci tradičních politických stran, která byla už fakt neúnosná. Tyhle strany si sice z nostalgie rády hrají na levici a pravici, ale ve skutečnosti jim o žádné ideje ani o lidi nejde. Chtějí moc, vliv ve státě a možnost ovládat veřejné finance. Chodí do politiky do práce bez vize, bez vyšších cílů. Prostě, mámo, mám zaměstnání, přijdou mi měsíčně na účet peníze za mandát, náhrady, dozorčku, nějak vyžijeme.

Téměř dvacet pět let vedeme v České republice nekonečné a bezvýsledné debaty o efektivnosti našeho politického systému. Ten je totiž založen na maximální reprezentaci moci. Dává smysl? No koukněte se se mnou:

Máme:

·     přímo voleného prezidenta

·     většinově volený senát

·     poměrně volenou poslaneckou sněmovnu

·     nepřímo volené hejtmany, primátory a starosty.

Jenže výsledkem je často paralýza výkonné moci a z toho vyplývající neefektivita celého systému.

Tuto neefektivitu svého času kritizovala i ODS, a i proto Jaroslav Kubera říkal, že kraje nikdy neměly vzniknout, že jsou zbytečné. Zajímavé je, že jej kvůli tomu nikdo neobviňuje z ohrožování demokracie. Jakmile ale se o podobnou diskuzi pokusí naše hnutí nebo já, okamžitě nás všichni napadají, a to přesto, že v minulosti navrhovali totéž.

Ve Francii vyhrál se svým novým politickým hnutím prezidentské volby Emmanuel Macron. Ani on si nehraje na pravici nebo levici a vládu klidně složil ze socialistů i konzervativců. I on chce změnit Francii a o třetinu snížit počet poslanců. Zajímavé je, že ani jeho, na rozdíl ode mě, nikdo z našich ochránců demokracie nekritizuje.

Přitom hnutí ANO navrhuje velice podobné věci jako Macron. Proč tak malá země musí mít 81 senátorů? I nepoměrně větší USA si vystačí se stovkou senátorů, z každého státu dva. A že prý senát patří do naší tradice? Jeho skutečné fungování trefně popsal Ferdinand Peroutka: „Senátoři i poslanci pocházejí z týchž kruhů… a hlavně mají stejné zájmy a jsou závislí týmž způsobem na týchž stranách: z jakých důvodů tedy měly by se v mozku jedněch roditi jiné myšlenky než v mozku druhých?“ My, senát rušit nechceme, ale chceme otevřít debatu o snížení počtu senátorů. Senát úplně zrušilo Švédsko, Dánsko nebo Nový Zéland a nejsou kvůli tomu nedemokratické. Rozumím argumentu, že senát je demokratickou pojistkou a má místo v našem ústavním systému, ale proč za jeho chod musíme ročně utratit 600 milionů? Kdyby měl kdokoliv z vás z hlavy vyjmenovat, čím senát pomohl, vsadím se, že byste museli dlouho přemýšlet.

Ano, chceme zefektivnit i poslanecké rozpravy, protože často blokují přijímání zákonů. Chceme je vylepšit po vzoru Německa a Rakouska. Co určitě měnit nechceme, to je princip parlamentní demokracie, protože právě kvůli její ochraně naše hnutí vzniklo. Na rozdíl od tradičních politických stran nechceme lhát a krást. Chceme jen efektivnější systém vlády, která je schopná investovat, dostavět páteřní dálniční sít, která opravuje kulturní památky a není paralyzovaná nesmyslnými debatami v parlamentu, kde se místo projednávání zákonů čte hodiny a dny zpráva o výbuchu muničního skladu ve Vrběticích. Kdo to nezažil přímo na místě, asi to nemůže pochopit.

Všechny tyhle nápady okamžitě cupují politici a někteří novináři. Já jim pracovně říkám „pseudoobhájci demokracie“. Víte, kdo z novinářů křičí nejvíc? Šéfredaktor jednoho z největších týdeníků v zemi, který šéfoval plátku ODS placeného z bůhvíjakých peněz. Anebo jeden pološílený šéfredaktor internetového deníčku, který byl současně ve volebním štábu neúspěšného prezidentského kandidáta a zároveň působil i jako šéfredaktor největšího bulvárního deníku v zemi. A pak se prohlásil morální autoritou a začal psát o tom, že jsem nebezpečím pro tuto zemi. Tohle jsou skutečné morální elity a praví obhájci demokracie? Stali se jimi přes noc a jejich dosavadní historie neposkytuje jediný důkaz o tom, že by podle těchto hodnot žili.

Já místo těchto příšerných blábolů chci naši zemi i politiku konečně posunout dopředu. Chci systém vládnutí zefektivnit a posílit demokratické základy, na kterých byla naše republika postavena. Jasně, že se to nelíbí. Vsadím se s vámi, že do voleb se už nikomu z těch novinářů, kteří se proměnili v aktivisty, aniž si to uvědomili, nebude líbit už ani jedna věc, co řeknu. O co se vsadíte?