(Ne)dostupné miliardy z daní

EU se v poslední době stále více soustřeďuje na agresivní boj proti únikům z korporátních daní. Jak velký tlak si však může dovolit, aby státy EU včetně Česka zůstaly ve světě konkurenceschopné a nepřišly o důležité investice?

V současné době OECD a EU řeší jako nejvýznamnější daňový problém potenciální úniky a optimalizaci v oblasti daně z příjmů právnických osob, tedy korporátní daně. 
Odhaduje se, že státní kasy v EU takto přicházejí o miliardy eur ročně. 
Politický tlak proto sílí, neboť pro hlavy států je boj za spravedlivé zdanění zisků velkých nadnárodních společností vděčným tématem. 
A ostře sledované kauzy jako LuxLeaks nebo Panama Papers tlak ještě více stupňují. Česko je opakovaně kritizováno za to, že nedokáže vybrat více korporátní daně a zabránit odlivu kapitálu ze země. Je to však v našich podmínkách možné? Korporátní daň je v Česku třetí nejvýnosnější daní a ročně přináší okolo 120 až 150 miliard korun. To představuje méně než polovinu výnosu DPH. Krom toho částka nevybrané DPH tvoří více než polovinu celkového výnosu korporátní daně. Situace je podobná i v mnoha státech EU. 
Oproti DPH má tak daňový únik na korporátní dani nesrovnatelně menší potenciál. Krom toho, zatímco mezera výběru DPH je způsobena z podstatné části karuselovými podvody, které jsou výsledkem činnosti organizovaného zločinu, u korporátní daně jde spíše o posouvání hranice mezi daňovým únikem a daňovou optimalizací. Při ní se společnosti snaží na daních zaplatit tolik, kolik jim zákony států ukládají, a ne více. 
Agresivní praktiky 
V hledáčku mezinárodních organizací a států jsou tzv. agresivní daňové praktiky nadnárodních korporací, které využívají rozdílných daňových systémů v různých státech k optimalizaci. Umělému přesouvání zisků do států s nižším daňovým zatížením se brání většina zemí a i Česko problému věnuje velkou pozornost. Finanční správa se soustřeďuje na kontrolu převodních cen a obdobných nástrojů, které koncerny používají k přesunu zisku mimo Česko. 
Od roku 2014 začaly spojené osoby (osoby vzájemně ekonomicky, personálně či jinak provázané - pozn. 
red.) povinně hlásit doplňující informace pro efektivní kontrolu převodních cen v nové příloze k daňovému přiznání, finanční správa provádí specializované kontroly. Doměrky na dani z příjmů z důvodu úpravy převodních cen jsou v roce 2015 oproti předchozímu období více než sedminásobné a řádově se pohybují ve stovkách milionů korun. 
Podle výzkumu OECD činí úniky na korporátní dani kvůli mezinárodní optimalizaci 4-10 procent globálních výnosů korporátní daně. V Česku by to bylo 6-15 miliard korun, pokud by koncerny daň zaplatily v plné výši, tedy pokud by ponechaly svoji činnost na stejném místě v nezměněném objemu. 
Ono „pokud“ je poměrně zásadní podmínkou nejen pro Česko, ale pro celou EU. Bez ní nejenže členské státy Unie nevyberou na korporátní dani ani o korunu či euro navíc, ale mohou se naopak vystavit riziku, že o dost podstatnou část výnosu nejen této daně přijdou.
Koncerny při rozhodování, v jakých státech budou působit, totiž přihlížejí i k tomu, jaký nabízí daňový režim, a podmínky pro podnikání zvažují v celkovém kontextu. Soustředit se jen na podporu vývozu kapitálu si mohou dovolit pouze velké státy s rozsáhlými vlastními zdroji. 
Pro menší ekonomiky, ať bohaté, či chudší, je nutností otevřít se přicházejícímu kapitálu a systém nastavit tak, aby byl přátelský jeho dovozu a atraktivní pro zahraniční investory. Aby to fungovalo, zahraniční investor si v první řadě musí být jistý, že zisk, který „v zahraničí“ vytvoří a zdaní, může snadno převést zpět domů. 
Hovoříme-li tedy v Česku o odlivu kapitálu do zahraničí, měli bychom v první řadě řešit, kde se ten kapitál vzal. Je pravda, že saldo rozdělovaného zisku odtékajícího a přitékajícího do Česka dosahuje za posledních deset let 1 690 miliard korun - připlulo 83 miliard korun a vyplaceno bylo 1 927,4 miliardy korun. 
Klíčovou otázkou však je, jak velká část kapitálu tvořící odchozí dividendu okolo 200 miliard korun ročně patří zahraničním investorům od počátku, a u které je tudíž logické, že ji budou chtít poslat zpět. 
Odliv dividend z Česka do zahraničí sice stále narůstá, nemusí to však být nutně špatná zpráva. Naznačuje to více než cokoliv jiného, že zahraniční investice jsou pro Česko zcela klíčové. Ke konci roku 2014 činil podíl celkové výše akumulovaných zahraničních investic u nás, bez ohledu na to, v kterém roce do Česka připlynuly, 71 % HDP, což je více než u většiny dalších zemí OECD. Nemá smysl zastírat, že zahraniční investory lákáme do Česka od spuštění tržní ekonomiky a používáme k tomu řadu přímých i nepřímých nástrojů. Na daňové investiční pobídce Česko za posledních deset let poskytlo investorům přes 33 miliard korun. 
Spíše je potřeba se zamyslet, jestli investiční pobídky ve stejném rozsahu mají smysl i dvacet pět let po začátku transformace ekonomiky. Přihlédnout bychom měli i k situaci na trhu práce, kde s nedostatkem kvalifikovaných pracovních sil často bojují i domácí podniky. 
Korporátní zisky v EU podléhají sazbě mezi 10-38 procenty. V Česku je to 19 procent. Podíl korporátní daně na našich celkových daňových příjmech je stabilně nadprůměrný. Dosahuje přes 10 procent a ukazuje na poměrně vysokou efektivitu systému. V ostatní státech EU tento podíl kolísá od 3,5 procenta v Maďarsku až po 19 procent na Maltě. 
Přitom v Česku nejsou kromě investičních pobídek, jejichž použití je již dnes do značné míry omezeno pravidly pro státní podporu, k dispozici žádné významné preferenční režimy jako v některých jiných státech včetně Francie a Velké Británie, třeba s podstatně vyšší sazbou daně. 
Mezi malé otevřené ekonomiky patří kromě Česka i Nizozemsko či Lucembursko. V obou státech sice platí poměrně vysoká statutární sazba korporátní daně, v Nizozemsku 25 procent a v Lucembursku 29 procent, efektivní sazba je ale nižší. V Nizozemsku se díky speciálním režimům a progresivní sazbě, 25 procent uplatňuje jen na příjmy nad 200 tisíc eur. V Lucembursku hlavně proto, že jí nepodléhá většina subjektů ve finančním sektoru, pro nějž je stanovena speciální daň z finančních transakcí, resp. z přírůstku kapitálu. 
Nástroje pro přilákání zahraničních investic zafungovaly v obou státech tak dokonale, že se ze zahraničních investic postupně staly domácí. Takového trendu však nelze dosáhnout v rámci tří, pěti nebo deseti let, bývá výsledkem systematické, otevřené, a především stabilní fiskální politiky uplatňované po několik desítek let a kombinované s vynikající infrastrukturou, výhodnou geografickou polohou a přátelským právním i administrativním prostředím. 
V boji proti agresivnímu daňovému plánování nejde jen o to, aby koncerny platily více na korporátní dani, ale také o nové, „spravedlivější“ přerozdělení jejího výnosu mezi zúčastněné státy. Shodnout se na tom, co je spravedlivější, není jednoduché. Uvnitř EU nemá toto soutěžení velký smysl a důležité je soustředit se na konkurenceschopnost vůči zbytku světa. Samozřejmě to neznamená, že by mělo být nadnárodním koncernům tolerováno neplacení daní. To je nepřijatelné. Jde však o to, stanovit jasná a srozumitelná pravidla, která budou respektována co největším počtem států.