Nechci propást příležitost zabránit vysávání zdravotnictví

Současný stav zdravotnictví umožňuje nekontrolovatelný odtok veřejných peněz mimo veřejné zdravotnictví. Jde o mnohem více, než na co poukázaly nedávné reportáže o nákupu předražených přístrojů ve fakultních nemocnicích. Pokud mám uvažovat o tom, že požadované peníze ministerstvo financí uvolní, musím mít jistotu, že ministerstvo zdravotnictví provede systémové změny, které budou platit bez ohledu na to, kdo v jeho čele stojí.

Zdravotní pojišťovny konečně začnou dodržovat zákony. Konkrétně – zveřejní všechny smlouvy s poskytovateli o poskytování a úhradě zdravotní péče, včetně všech dodatků a úhradových ujednání. Díky tomu tak budou konečně známy ceny, za které pojišťovny hradí služby zdravotnickým zařízením za státní peníze.

Toto je důležité. Dosud pojišťovny tyto informace odmítaly poskytnout, ačkoliv soudy opakovaně rozhodly, že veřejnost na ně má nárok.

Zatajování smluv umožňuje pojišťovnám zákulisní jednání se zdravotnickými zařízeními. Pokud pojišťovny smlouvy zveřejní, poprvé uvidíme, kolik platí pojišťovna za tutéž operaci dvěma různým zařízením. A pojišťovna bude muset tyto rozdíly racionálně zdůvodnit.

Média píší, že některá zdravotnická zařízení jsou proti jiným bezdůvodně finančně zvýhodňována a že zde hraje roli korupce. Objevují se dokonce fámy, že pojišťovna řízeně nechává některé nemocnice „vyhladovět“, aby je pak mohli převzít spříznění investoři. Těmto spekulacím nahrává právě to, že jsou smlouvy tajné. Pojišťovny tak nejsou nuceny odpovědět, proč některým zařízením platí za tutéž péči výrazně jinak než jiným. Okamžitému zveřejňování smluv se zařízeními nic nebrání, lze je udělat prakticky hned.

Samotné zveřejnění smluv konkrétní finance do zdravotnictví ihned nepřinese. Díky těmto informacím se ale mohou na příští rok upravit úhradové předpisy, zejména úhradová vyhláška, ale také číselníky či seznam výkonů. A tam je cesta k úsporám.

Ministr zdravotnictví zkrátka může chtít po ministrovi financí peníze, až když budou na stole ceny, za které se v jeho resortu služby nakupují. Zveřejňování smluv by se přitom mělo týkat také smluvních závazků nemocnic i vůči projektům EU, jejichž nenaplnění by mohlo vyvolat vracení evropských peněz.

Další podmínkou pro transparentní zdravotnictví je zavedení systému centrálních nákupů nákladného zboží do státních nemocnic – jde zejména o drahá léčiva, zdravotnické prostředky a přístroje.

Dnes si může každá státní nemocnice vyjednat podmínky nákupů podle svého. Jsou tak centrem zájmu firem, které se snaží prosadit ceny výhodné pro ně, nikoliv ceny výhodné pro stát – viz otázky vlivu Ivo Rittiga, Romana Janouška a dalších lobbistů ve státních zdravotnických zařízeních. Vliv těchto pánů klesá, ale hlavní organizátor nevýhodných operací, podle Bruselu Richelieu českého zdravotnictví, Marek Šnajdr, který dosadil do VZP pana Kabátka, si významný vliv udržuje díky přátelům v ČSSD.

Média už popsala řadu podezření, že některé státní nemocnice napomáhají maximalizovat zisky soukromých firem na úkor veřejných peněz. Státní nemocnice přitom spravují desítky miliard korun ročně. Velké úspory by tak přineslo jednotné nakupování drahého zboží, využití množstevních slev a podobně.

To je racionální jednání každého hospodáře, který chce minimalizovat náklady. A je to jedna z mála věcí, ze které by si stát měl vzít příklad ze soukromého řetězce Agel. První věc, kterou při svém rozjezdu tato finanční skupina podnikla, byla centralizace nákupů.

S centralizací nákupů musí být zaveden také systém tzv. referenčních cen. Dnes je situace taková, že zařízení nakupují podle číselníků VZP. Tyto číselníky ale uvádějí ceníkové ceny výrobců a pojišťovny hradí podle nich, ač musí vědět, že tržní ceny materiálu jsou ve skutečnosti třeba poloviční. Pojišťovna a nemocnice tak plýtvají a „krmí“ veřejnými penězi různé dodavatelské firmy (viz například šetření Nejvyššího kontrolního úřadu č. 12/23 ohledně porovnání cen číselníku VZP u kardiostimulátorů a kardioverterů, v porovnání s reálnými tržními cenami).

Státní nemocnice se musí chovat tak racionálně, jako se chová běžný člověk, který nakupuje ze svého. Znáte ve svém okolí někoho, kdo například nakoupil běžné dveře za 200 tisíc korun, aniž se podíval na internet, za kolik se toto zboží reálně prodává? Podobných otázek, které vycházejí ze selského rozumu, vyvstává ve zdravotnictví řada. Patří k nim také systém určování cen a úhrad léků, vývozy levných léků do zahraničí, regulační omezení preskripce, kapitační platba a podobně.

Nemocnice i ambulantní zařízení dnes nejsou v jednoduché situaci, nezajímají je dohady mezi politiky. Potřebují peníze, které kvůli zrušení poplatků budou chybět. Nechci je brát jako rukojmí. Jako ministr financí mám ale jedinečnou šanci odstranit hlavní příčiny toho, proč se peníze ze zdravotnictví ztrácejí. Nechci ji propást.

Andrej Babiš, vyšlo v deníku Právo