Měli jsme se na ten Senát vykašlat?

ANO 2011 má za sebou první zkušenost s volbami. Podpořili jsme sedm senátních kandidátů a v krajských volbách dvě regionální hnutí. Dnes už je asi zbytečné spekulovat, zda jsme měli obsadit všech 27 senátních volebních obvodů, zda jsme měli riskovat podporu nezávislých iniciativ ve všech krajích, zda jsme měli nasadit mediálně známější tváře, zda jsme měli na kampaních víc šetřit nebo naopak jako funglnový politický subjekt spíš finančně přidat. Zásadní výstup z těchto voleb je pro nás jiný.

Mnohá média, která našemu hnutí nikdy zrovna nefandila, psala o Babišově debaklu, někteří komentátoři psali o vyhozených milionech na kampaň, ale jen málokdo se zamyslel nad tím, k čemu takové volby v polovině funkčního období dané vlády vlastně slouží.

Slouží především k tomu, aby odrazily momentální náladu voličů, tedy obyvatel této země. Politici parlamentních stran - jak ti povolebně slavící, tak ti truchlící - tuto podstatu očividně nechápou.

Jak víme, nedokážou se shodnout vůbec na ničem (snad kromě toho, že potřebují imunitu). Na tom, že volební (ne)účast je především jejich neúspěchem jako celku, se tedy samozřejmě neshodnou také.

Pokud ke krajským volbám přijde třetina lidí a do finále senátních voleb necelá pětina lidí, něco to přece znamená. Znamená to, že politici, kteří by měli zastupovat vůli lidí, zastupují vůli jen několika jedinců. My se tady dnes přitom nesmyslně bavíme o tom, zda má levice ústavní většinu nebo ne. Opravdu si politici a média myslí, že to někoho při úrovni české politiky zajímá? Opravdu tady někomu vadí, že se víc budou vracet zákony, které tato společnost nepotřebuje?

Mediální a politické výstupy z těchto voleb ukazují, jak politici i česká mainstreamová média žijí mimo realitu. Zřejmě nevidí frustraci obyvatel a jejich nezájem o to, kdo a jak o nich rozhoduje. Volič je dnes (celkem správně) přesvědčený, že se musí postarat sám, ať je nahoře socan, komunista nebo ódéesák.

A to jsou také věci, nad kterými by se politici (alespoň ti slušní) měli po volbách zamýšlet: Koho vlastně zastupujeme? Co lidem nabízíme? Nejsme tu jen sami za sebe? Neplníme jen úkoly kmotrů, kteří politiku ve skutečnosti ovládají?

Druhá věc je, že současným politikům tato situace zřejmě vyhovuje. Voliči se jich už totiž neptají na to, jaké mají se zemí záměry, jaké jsou jejich vize, kdy přijde ta slibovaná neměcká či rakouská prosperita.

Ty zbytky lidí, co ještě k volbám chodí, házejí hlasy buď na protest proti stávající vládě, nebo z historického stereotypu (cítí se být stále ještě levicoví, nebo pravicoví). Přitom po "svých" stranách nic nechtějí: "jen aby nevyhrál ten socan!", "jen aby nevyhrál ten komouš!", "jen aby se tam nedostal ten ódéesák!" a tak dále...

V Česku už se tedy nevolí "pro něco", ale "proti něčemu", tedy ještě přesněji řečeno "proti někomu". Program, vize, nápady, ideály - nic takového tady asi nepotřebujeme. Nebo ano? Čekají ty dvě třetiny voličů na nápad, na impuls, na nějakou vizi? Pokud je tomu tak, není ještě vše prohrané. Ani pro nás. Naopak. Leccos jsme v těchto volbách totiž zjistili.

Není problém udělat kampaň, není problém přivést lidi na náměstí, je velký problém dostat se do mainstreamových médií a po traumatu s Věcmi veřejnými je stále ještě velký problém získat si důvěru a dovést lidi až k volebním urnám. Jsme ale opět trochu blíž k tomu, abychom s politickým hnutím, které vzniklo letos v květnu, věděli jak na to.

Mimochodem, takové volby také krásně dokážou dělit zrna od plev. Někteří naši "sympatizanti" se po prvním kole senátních voleb začali odhlašovat s tím, že se nebudou identifikovat s hnutím, které "neuspělo" v senátních volbách. Jiní lidé (a bylo jich víc) se k hnutí přihlásili s tím, "že to ten Babiš s tím jeho ANO asi myslí vážně". My to vážně myslíme a víme kudy dál. Už jenom proto stály ty volby alespoň pro nás za to.

Andrej Babiš, předseda hnutí ANO 2011