V psychologii totiž existuje něco, co se nazývá „hraniční porucha osobnosti.” Kontakt s takovým člověkem nebývá zrovna snadný. Dala bych vám jedno doporučení: Zapněte si bezpečnostní pásy. Čeká vás pořádná jízda.
Jízda světem nestabilních emocí. Hraniční porucha osobnosti (někdy nazývaná anglicky „borderline”) vzniká v raném věku, jako stěžejní se uvádí první až druhý rok života. Odborníci soudí, že je způsobena deficitem stálé citové vazby matky (nebo jiné referenční osoby) vůči dítěti. Dítě, které nemá jistotu co do stability vztahu u nejbližších osob, trpí velkou úzkostí a strachem. Pokud rodiče dítě odmítají nebo se mu vysmívají, a vzápětí mu říkají, že ho mají rádi, působí tím v křehké duši zmatek. Mezi další spouštěče patří citová deprivace, zneužívání, psychické i fyzické týrání apod. Někdy se uvádí, že za tuto poruchu může i přespříliš volná „bezhraniční výchova” bez řádu a pravidel. Také se tvrdí, že stejně zhoubně však může působit i úzkostná výchova, která dítěti nedovolí prožívat autonomii. Hraniční lidé pak celý život bojují o sebevymezení, o místo na tomto světě. Hraniční období ve svém životě prožil každý. Když je však tento proces poškozen, rozvine se porucha osobnosti. Každý z nás v sobě hraniční strukturu nosí, ale ne každý ji má pošramocenou. Jak tedy hraničáře poznat a jak s nimi jednat?
Jsou to lidé, kteří jednají velmi nestandardně. Hranice ve vztazích pro ně neexistují. Zkoušejí, co vše si mohou dovolit. Většinou rádi flirtují a nemají zábrany vést i několik paralelních vztahů najednou. Když se zamilují, tak naprosto vášnivě. Stejně tak ale dokážou nenávidět a odmítat. Navzdory svému vystupování si nikoho psychicky blízko nepustí. Mají strach ze zranění. Protože hraničáři nepoznali stabilní vztah a často ani rodičovskou lásku, v hloubi duše nevěří, že jsou lásky hodni. Mají často dojem, že na tento svět nepatří, že jim nikdo nerozumí a nikdo je nemiluje. Tuto nejistotu maskují novými milostnými avantýrami, protože si tak dokazují zájem o svou osobu. Přitahuje je vše, co je nestandardní a zakázané. Nosí v sobě hodně agrese, ať už navenek projevované nebo skryté. Jejich fantazie se mohou točit kolem násilných činů. Mnohdy překvapí svým silným cynismem a chladem, který může být střídán neobvyklým jemnocitem. Vnitřně hraničáři trpí velkými úzkostmi a strachem. Jsou enormně žárliví a vznětliví. Vzápětí se však dokážou propadnout do pocitů zmaru, beznaděje a deprese. U silných hraničářů najdeme i stopy po sebepoškozování nebo pokusy o sebevraždu. V partnerských vztazích jsou vášniví, ale dvojznační. Chtěli by mít partnera jenom pro sebe, protože z dětství si nesou silné pocity strachu z opuštění. Ovšem jim samotným věrnost příliš neříká...
Mnoho silných hraničářů (většinou ze sociálně slabšího prostředí) dovede jejich chování až do vězení. Neuznávají autority, logicky se tak dostávají do střetu se společností. Někdy více, jindy méně, záleží na tom, nakolik je osobnost determinuje a nakolik na sobě pracují.
Slabší hraničáři nežijí tak extrémně, ale přesto u nich při bedlivém zkoumání můžeme tuto strukturu nalézt. Na první pohled může takový člověk vypadat zajímavě. Je emocionální, v jeho jádru leží silná touha po harmonii a stabilitě. Díky tomu, že se v dětství naučil bravurně vnímat emoce druhých lidí (neboť na tom závisel jeho vztah k rodičům), je takový člověk většinou velmi sociálně inteligentní (to však neznamená, že všichni sociálně inteligentní lidé jsou hraničáři). Tato výhodná vlastnost však může v hraničním podání nepěkně vygradovat k tomu, že člověk svým okolím bezostyšně manipuluje a intrikuje. Hraničáři mají nejen druhou, ale často i třetí nebo čtvrtou tvář. Na rozdíl od hysteriků, kteří masky střídají a nejsou v nich autentičtí, hraničář je autentický v každé z těchto tváří. V jádru je totiž stále jeden - zraněný člověk, který pochybuje o tom, zdali má na světě místo, a který nadevše potřebuje stabilitu a pevný vztah. Pokud najde partnera, který ho bude přijímat v dobrém i zlém, a který se nelekne často temných a depresivních stavů, psychika hraničáře se bude zlepšovat. Obecně ale platí, že dlouhodobá a intenzivní psychoterapie je stěžejní. V extrémních případech je pak nutno nasadit farmakologickou a psychiatrickou léčbu. Mezi odborníky navíc stále panuje názor, že jako všechny poruchy osobnosti, ani hraniční porucha se nedá vyléčit zcela. Lze ji pouze zmírnit.
Jak tedy jednat s člověkem, na kterého pasuje výše uvedená charakteristika? Sám hraničář je ve svých citech zmaten, a poté, co se projeví agresivně a prudce, většinou cítí vinu a stud. Hraničáři velmi pomůže, když osoba naproti němu zůstává klidná a stabilní, když jeho emoce přijímá a neodsuzuje hraničáře jako člověka. Pokud máme hraničního partnera, vztah s ním může být velmi těžký a vyčerpávající. Charakteristickou větou hraničáře by mohlo být: „Miluju tě i nenávidím, ale opovaž se mě opustit!” Obrátit se na odborníka rozhodně není na škodu. Pomůže to nejen vám, ale i samotnému hraničářovi. Ten je totiž sám sebou nejvíc unaven, on sám se v sobě nevyzná. A přesto (nebo právě proto) potřebuje stabilní lásku a pochopení.
Uvádí se, že ze známých osobností trpí hraniční poruchou například herečka Angelina Jolie a připisuje se i Marilyn Monroe.
