Černá labuť v nás

Možná jste ten film s Natalií Portman také viděli. Herečka za věrohodné ztvárnění hlavní role dostala Oscara... 

Přiznám se, že když jsem ten snímek viděla poprvé před lety, opustila jsem sál kina už po půl hodině. Atmosféra filmu mě silně rozrušila. Nedokázala jsem poznat rozdíl mezi fikcí a realitou, pod povrchem jsem cítila velkou bolest. Nedávno jsem sebrala odvahu a na film jsem se podívala znovu v klidu domova. Tentokrát jsem děj sledovala analytickým okem a mnohem jasněji pochopila, o co ve filmu jde... 

Hlavní hrdinka, baletka Nina, tančí na prestižní newyorské scéně. V kolektivu panuje všudypřítomná rivalita. Uměleckým šéfem baletního souboru je dominantní Thomas Leroy. Vůči tanečnicím uplatňuje tvrdý dril. Nina je zcela oddaná práci, balet miluje. Je však tak soustředěná na vysoké výkony, že už jí nezbývá čas na nic jiného. Přátelství ani milostné vztahy nepěstuje. Je disciplinovaná a věří, že tvrdou prací a každodenním tréninkem dosáhne na vrchol baletní kariéry. Jednoho dne přijde Leroy s nápadem nastudovat Labutí jezero…

O hlavní ženskou roli je velký zájem. Hrdinka má nastudovat dvojroli – Bílou a Černou labuť. Jde o role zcela protikladné. Bílá labuť je něžná, křehká, nevinná. Černá labuť je symbolem lstivosti, smyslnosti a vášně. Pro tanečnice je to obrovská výzva, pro ambiciózní Ninu obzvlášť. Cítí, a Leroy jí to potvrdí, že je ideální adeptkou na Bílou labuť. Ovšem s Černou labutí je problém. Nina na tuto roli typově nesedí, Černou labuť neumí adekvátně zahrát. Leroy Nině navrhuje, aby v sobě odkryla temné stránky, popustila uzdu sexualitě, smyslnosti a svádění. Přecitlivělá dívka si s tím nedokáže poradit. Kvůli obrovskému nervovém vypětí tančí křečovitě. Tak moc se snaží, aby neudělala chybu, že je její projev nepřirozený, strojený, bez vášně.  Leroy používá různé způsoby, aby z ní požadovaný výkon dostal. Křičí, snaží se Ninu vybičovat drilem, chce se s ní vyspat… Nina reaguje stažením, rozrušením a pláčem.

Jednoho dne do baletního souboru přichází nová tanečnice, Lily. Představuje protiklad přecitlivělé Niny. Je to volnomyšlenkářka a porušuje pravidla. Kašle na rozcvičování, kouří v tanečních sálech a přísného Leroye bere s nadhledem. Ten je však dívkou uchvácen. Její spontánnost a neskrývaná sexualita je přesně to, co hledá ke ztvárnění Černé labutě.

Nina v Lily spatří konkurenci. Ve chvíli, kdy se poprvé dívá na její nespoutaný tanec, mihne se přes její tvář temný stín…  Co všechno je schopna udělat, aby roli získala?

Nina má problém se sexualitou. Zdrženlivý přístup k tělesnému uspokojení pramení v psychice - především v pošramoceném vztahu k sobě samé. Sebepoškozování není ve filmu vyjádřeno explicitně, jen v podobě jizev a škrábanců, které Ninu děsí. Divák, který se nezná na poli psychologie, může vnímat tyto „záhadné“ projevy jako nepochopitelnou součást mysteriózního dramatu. Avšak ten, kdo ví o problematice sebepoškozování, dokáže symboly rozklíčovat. Ninu přepadává úzkost, paranoia a vtíravé sexuální touhy. Určitě dobře znáte zkušenost, že když něco v životě popíráte, o to víc se vám to vrací. U Niny jde o potlačenou sexualitu a emoce.

Neexistuje nic takového jako „dobré a špatné emoce.“ Emoce prostě jsou. Díky nim reagujeme na život. Když jsou emoce dlouhodobě potlačovány nebo dokonce úplně chybí, vede to k vnějším i vnitřním problémům. Člověk má potíž porozumět druhým, prožívat vztahy, je odcizen i sám sobě. Společnost nás nutí dávat najevo spíše „dobré emoce“ jako je radost, štěstí, spokojenost… „Špatné emoce“ – smutek, úzkost nebo agrese bývají odsouvány.

V postavě Niny můžeme vnímat silně potlačenou agresivitu, nenávist a vztek, které se obracejí k ní samotné a postupem času i k jejím blízkým. Vyrůstá s matkou, která byla v mládí také baletkou. Nina je jediné dítě, dceruška, pro kterou se vzdala vlastní kariéry. Tuto skutečnost neopomíná Nině připomínat. Nejen touto manipulací drží Ninu v šachu, když ta se pokouší projevovat nezávislost… Matka by chtěla mít Ninu stále pod kontrolou. Pronásleduje ji telefonáty, nechce ji pouštět za zábavou, všetečně se míchá do dceřina milostného života – který však paradoxně právě jejím přičiněním stejně neexistuje. Nina vyrůstá v závislém vztahu, ve kterém nemůže psychicky dospět a integrovat stínové vlastnosti. 

Trefně je vyjádřena tato dětská podstata vztahu ve vizuálním ztvárnění Ninina pokoje. Ačkoliv je baletce přibližně kolem dvaceti let, její pokoj vypadá jako ložnice malé holčičky – růžové stěny, sladké povlečení, hrací skříňka…

Navenek Nina vypadá jako spořádaná slečna, uvnitř ale bojuje s démony. Ti se plně přihlásí ke slovu příchodem živočišné Lily. Nina se rozhodne zabojovat o životní roli. Rozhodne se svést Leroye. Když při pokusu o polibek šéfa kousne do rtu, objeví dosud nepoznanou sílu. Pudy, které nedokáže přesně identifikovat, touhy, které se derou na povrch… Nina je zmatená, Leroy – po prvotním šoku – spokojený. Konečně se jeho svěřenkyně projevila aspoň trochu jako nebezpečná potvora. Vypadá to, že by tu roli mohla zvládnout.

Nina poznává jiný svět, než jen baletní studio a dril. Opije se, zkusí drogy… To jí samozřejmě na psychické pohodě nepřidá. Objeví se bludy a ještě víc se rozjede paranoia. Má za to, že jí Lily opila naschvál, aby druhý den nepodala dobrý výkon… Nina v sobě objevuje dosud nepřiznanou odvahu a agresivitu, která se míchá s divokou sexualitou. Neví, co s takovou energií počít. Emoce, které dlouho ležely na dně duše, se chtějí projevit. Jak to však udělat bez (sebe)destrukce?

Vyostřují se konflikty s matkou. Ninu pronásledují děsivé představy, ve kterých ji její rodička chce zabít. Je to však právě Nina, kdo v koupelně schovává dlouhou železnou tyč… 

Film popisuje, jak se cítí člověk, který není vyrovnaný se svým stínem. Každý ho máme. Vlivem výchovy, společnosti a konvencí však často stín nepřijímáme. Neměli bychom být zlí, agresivní, neměli bychom si o ostatních myslet nic špatného, neměli bychom být unavení a slabí… Měli bychom se snažit vždy vyhovět, být milí, spokojení a výkonní. Jak dlouho lze tento stav vydržet? Pokud žijeme permanentně nastaveni v prvním režimu, potlačené emoce se v nás kupí jako v papiňáku. A jednoho dne hrnec může prasknout…

Lily pro Ninu představovala stín. Vše, co si Nina zakazovala – spontánnost, radost, sexualita, smyslnost – to byla Lily. Není divu, že Ninu provokovala – štvala a zároveň přitahovala. Při setkání s naším stínem máme často podobné pocity. Nezřídka nás nejvíc štvou lidé nebo emoce, které v sobě nepřijímáme. Pokud dokážeme přiznat, že jsme se potkali s něčím, co nám chybí, a pokud jsme ochotni se s tím seznámit a integrovat to, pak je to v pořádku. Pokud s tím ale začneme bojovat, je zle.

Nina se pokoušela temnou stránku poznat a ochočit. Nepodařilo se jí to. Jako vždy chtěla být dokonalá a neznala míru. Navíc byla sama. Nikomu se nesvěřila. Když na konci filmu Nina vraždí Lily, protože trpí utkvělou představou, že jí chce ukrást roli, vraždí ve skutečnosti sama sebe. Odtančí sice naprosto dokonalé představení, ale to je také to poslední, co vnímá… V touze po dokonalosti, v zoufalé snaze sehrát tu nejlepší roli v životě, se Nina zničí.

Černá labuť dokonale popsala, co se děje v duši člověka, který byl léta nucen žít jen napůl. Připomíná to paralelu s vězni v koncentračních táborech – po letech hladovění museli přijímat potravu po malých dávkách, protože rychlý přísun jídla by je zabil. A tak je to i potlačovanými emocemi. S velkou dávkou podávanou naráz si psychika nedokáže poradit a následky mohou být fatální.

Film znázorňuje nejen problematiku potlačených emocí, sexuality a perfekcionismu, ale i vztahové závislosti a ženské identity. Nebylo jistě jediným záměrem režiséra dovést diváky k psychoanalýze, ale nelze upřít, že příběh baletky Niny zanechá v duši stopu. Minimálně člověka donutí k zamyšlení, kde se nachází jeho vlastní stín...