Vzkaz chvilkařům, kteří mne chtějí obracet na svou víru

Článek z minulého čtvrtka Proč už nejsem chvilkařkou vyvolal bohatou diskuzi. Během týdne jsem se střetla s tolika názory, až z toho šla hlava kolem. Jednu věc se však potvrdila: Chvilky? Díky, raději rozum

Tak popořadě: Minulý týden se pod mými okny konala další protibabišovská demonstrace. Dívala jsem se na lidi, se kterými jsem – a není tomu tak dlouho – na podobné demonstraci také stála. Ale nyní jsem uvažovala: Co kdybys o tom něco napsala? Srovnáš si myšlenky… A tak vznikl názorový článek Proč už nejsem chvilkařkou.

Pustila jsem článek do prostoru a šla něco dělat. Jedním okem jsem však pozorovala nárůst čtenosti. První stovku měl asi po dvaceti minutách. Pak dvě stovky. Tři. Pět. Tisíc. Dva tisíce. Pět tisíc. Deset tisíc. Patnáct tisíc… Myslela jsem, že si jej přečte maximálně několik desítek, maximálně stovek lidí. Takový zájem mě překvapil. Komentářů přibývalo. A byla jsem překvapena podruhé: Pozitivní ohlasy tvořily převahu.

Ještě ten večer se ozval Marek Přibil z PressPort Magazínu, jestli chci článek přetisknout u nich, případně i pravidelně publikovat. Souhlasila jsem. O víkendu článek převzaly Parlamentní listy. Lidi ho začali sdílet, dále komentovat, dokonce na toto téma vznikly i reaktivní blogy.

Byla to podnětná sonda do myšlení. V zásadě se dá říct, že z toho vykrystalizovaly dva postoje: Postoj idealistů a postoj pragmatiků. Není bez zajímavosti, že tyto dva proudy plují napříč politickým spektrem. I když je pravdou, že v některých stranách lze pozorovat větší dávku idealismu na úkor pragmatismu, a naopak.

Postoj příznivců Miliónu chvilek je idealismus par excellence. V četných komentářích jsem měla tu čest potkat se se všemi pozitivy i negativy, které idealismus přináší. Od krásných vzletných slovíček, o jejichž šlechetnosti nikdo nepochybuje (a která lze použít jako argumentační faul: „Přece bys nebyla proti demokracii, pravdě a svobodě?“), až po neschopnost vidět svět v jeho pestrosti.

Z těch, co smysl blogu nepochopili, se rekrutovali osvětáři doporučující dokumenty o Babišovi, abych zřejmě prohlédla, co je ten člověk zač. Málo platné, Žlutého barona a Bosse Babiše jsem už dávno viděla a četla. A co jako? Ten článek byl o něčem jiném. Byl přesně o těchto lidech, o lidech, kteří chtějí druhé obracet na svou víru.

Někdo se strefoval do mého věku (to, že je Minář o rok mladší než já, tedy asi nevadí). Další tvrdil, že blog je o emocích, nikoli o faktech (no jasně, když popisuji osobní zkušenost, tak tam asi nějaké emoce budou, ne?). Někdo to vzal jako obhajobu Babiše a Zemana (to je tak otřepané, že na to ani nemá smysl reagovat). Objevilo se však i několik desítek zajímavých diskutérů, kteří argumentovali věcně.

Z pozitivních reakcí šlo vyčíst, že lidi už mají chvilkařské osvěty dost. Unavuje to, obtěžuje to. Proto tvrdím, že Milion chvilek přesvědčuje již přesvědčené. Narazil na strop. Víc příznivců nezíská. Ba naopak, lidi mohou začít odcházet. Přesněji řečeno – ti racionální začnou odcházet. Zůstane jen skupina idealistů, bubnujících na poplach, který už nikoho nevzrušuje.

Zpočátku to ale vzrůšo bylo. Takové monstrakce česká kotlina dlouho nezažila. Našlo se téma, nepřítel, vztyčily se barikády. Oficiálně Chvilky vznikly v únoru 2018, ale první demonstrace za Babišovo odstoupení se datují do května 2017, kdy ještě seděl na ministerstvu financí. Vzápětí vyhrál parlamentní volby. I na komunální a krajské úrovni se mu co do volebních výsledků vcelku daří. Když tedy vezmeme v potaz, že proti Babišovi se demonstruje už tři roky, aniž by to mělo vliv na jeho popularitu a volební výsledky, jen hlupák by tvrdil, že takový postup je správný. Hlupák, nebo idealista.

Někteří z toho výše uvedeného vyvozují, že konstatování faktu, který je pro jednu stranu nepříjemný, řadí člověka automaticky na stranu druhou. To ale není objektivní analýza, to je manipulace. Od lidí, kteří premiérovi právě tuhle vlastnost vyčítají, to vůbec není pokrytecké, že?!

Chvilky se pasovaly do role spojovatele stran. Zodpovědnost na nule, ale radit druhým jim jde výborně. Nutno však přiznat, že je to od nich první racionální krok. Když se to totiž spočítá, spojování volebních hlasů skutečně může přinést lepší výsledek. Otázkou je, co se stane po volbách, až se začnou rozdělovat místa a funkce. Prapodivně slepené předvolební koalice mohou být zárukou ještě hodně velké zábavy… To pak zas nastoupí na řadu praktická politika, kde je nutno dělat kompromisy a ústupky. A co na tohle řekne aktivista Minář? Bude i tehdy ostříleným politikům radit, co mají dělat?

Idealismus bez rozumu je stejně nebezpečný jako rozum bez ideálů. Důležitá je rovnováha. Obávám se, že o tu však Chvilkám nejde. Nastolily chaos tím, že vytvořily spolek odvolávající se na nepolitickou politiku, čímž ještě víc podkoply skomírající autoritu tradičních stran. A pak vytáhly z rukávu řešení: My jsme tady, my to vyřešíme! Stačí, když nás budete poslouchat… Je smutné, že na to skočilo i tolik politiků. Možná si mysleli, že by si na tom mohli udělat skvělé PR. Odkaz Václava Havla je pořád silný a v určitých kruzích velmi in. Možná se ale jenom nechtěli dřít. A možná se jim obojí povedlo. Ale suverenita se mezitím ztratila někde v davu…

Z davu přitom nikdy nevzešlo nic dobrého. Jedině silná osobnost, lídr s jasným názorem a vizí přinese očekávanou změnu. Ne žádné nepolitické uskupení, které je proti, a na otázku pro co? neodkáže konkrétně odpovědět. Ale nebudou to ani politici s pusou plnou bezobsažných slov.

Kdo máchá kladivem, vidí všude hřebíky. Chvilky máchají už dlouho a je načase se ptát, jestli takhle svým idealistickým kladivem nezatlučou do země i zdravý rozum a praktickou politiku. Mají k tomu našlápnuto.