Už je tady zas

Napadlo vás někdy, co by se stalo, kdyby se Adolf Hitler objevil v současnosti v Německu Angely Merkel?   

V kontextu toho, co se děje v Evropě, vzpomněla jsem si na knížku, kterou jsem před nedávnem četla. Beletrii si šetřím na důchod, ale tohle jsem musela přelouskat, protože mě chytil název a námět: „Už je tady zas.” Představte si, že Hitler neumře, ale jen usne, a probudí se v současném Německu... Jo, je to sci-fi, ale myšlenka sama o sobě rozhodně zajímavá. Už proto, že obavy z agresivních projevů nacionalismu se v reakci na migrační vlnu začínají projevovat víc než kdy předtím.  Ale kde je hranice mezi zdravým vlastenectvím a jedovatým náckovstvím? 

Autor knihy Timur Vermes nastudoval Hitlerovu rétoriku a styl, takže kniha je psaná „ich formou” s pořádnou dávkou egoismu. To sebou nese spoustu humorných situací. Sledovat, jak se Hitler snaží orientovat v moderní době, je vtipné i poučné zároveň, protože autor do textu nenápadně vkládá myšlenky, které poukazují na stav dnešní společnosti. Jak je například Adolf překvapen, když si jde nechat vyčistit oblek do turecké! čistírny... Jeho kritickému oku neunikne ani současná kancléřka, která podle něj vypadá jako „kdyby Göringovi z pupku vypadla.“ Poté, co zhodnotí neutěšený stav současného Německa, rozhodne se opět vstoupit do veřejného prostoru. Potýká se ovšem s jedním zásadním nedorozuměním. Lidé pochopitelně netuší, že Hitler je skutečný, ale považují ho pouze za zdařilého imitátora. Jeho chování jim sice přijde bizarní, avšak ne pohoršlivé. Je to přece jen hra, ne? Jak proto koho... Hitlerovi se daří pronikat stále víc a víc do lidských mozků i srdcí, a prakticky tak opakuje to samé, co se mu dařilo před osmdesáti lety. Musí sice trochu bojovat s elektronikou, naučit se používat mobil, televizi a interlet (ano, Hitler si internet pojmenoval takto), ale postupně se stává úspěšným. Je totiž výborný řečník a chytrák, svým způsobem velmi okouzlující, který zná řešení všech problémů.
Vybrala jsem dvě pasáže, které jsou hned v úvodu a vtipně nastiňují, jak bude pro Hitlera těžké, rozkoukat se v moderním světě:

Ležím na zemi. Rozhlédnu se. Kolem se povaluje všelijaké neřádstvo...Slyším hlasy a opakované údery, podívám se tím směrem, zvuky se nesou od skupiny chlapců hrajících kopanou. Nejsou to žádní prckové, čtrnáct už jim jistě bylo, na Volksturm jsou ale ještě mladí, nejspíš budou v Hitlerjugend. Ted‘ však očividně nejsou ve službě, nepřítel si zřejmě vybral oddechový čas.
Posadil jsem se. Látka mé uniformy byla něčím silně cítit, zřejmě nějakým palivem. Snad se mi Eva pokoušela uniformu vyčistit, použila ovšem přehnané množství technického benzínu, člověk by řekl, že na mě vylila rovnou celý kanystr. Ona sama tady nebyla, ani nikdo z mého štábu. Oklepal jsem si z kabátce nejhorší špínu, když v tom jsem zaslechl něčí hlas.
„Hele, vole, čum!”
„Ty vole, co je to za ubožáka?”
Tři členové Hitlerjugend zjevně při pohledu na mě zcela příkladně poznali, že potřebuji pomoc. Přerušili hru a uctivě se ke mně blížili. Jejich respekt byl zcela pochopitelný, spatřit z bezprostřední blízkosti Vůdce Německé říše, na prázdném pozemku obvykle používaném ke sportu a posílení tělesné zdatnosti, mezi pampeliškou a sedmikráskou, takový zážitek představuje i pro mladé, ještě ne zcela zralé muže neobvyklý zvrat v obvyklém denním rytmu, přesto ke mně ten malý hlouček spěchal podoben chrtům, připravený pomoci. Mládí je naše budoucnost!
Hoši se shromáždili kousek ode mě, a pak na mě obrátil největší z nich, zřejmě kameradschaftsführer: „Všecko v pohodě, mistře?” 
Navzdory svému znepokojení jsem si nemohl nepovšimnout, že zcela vynechal německý pozdrav. Přesto jsem si uhladil kabátec uniformy a oprášil kalhoty. Pak jsem si odkašlal: „Kde je Bormann?”
„To má bejt jako kdo?”
Bylo to k neuvěření. 
„Bormann! Martin!”
„Neznám. To sem nikdy neslyšel. A jak jako vypadá?”
„Jako reichsleiter, zatraceně!”
Bylo to nanejvýš neobvyklé. Nacházel jsem se sice zjevně v Berlíně, ale podle všeho mě okradli o kompletní vládní aparát. Musel jsem se zorientovat. Areál, kde jsem se nacházel, mohl ležet v kterékoli části města. Postačí ale vyjít na ulici, přerušení palby trvalo zjevně už delší dobu, takže by se tam měl pohybovat dostatek chodců a drožkářů, kteří mi ukáží cestu.
Členové Hitlerjugend mě zřejmě neshledali dostatečně bezmocným, zdálo se, že se chystají opět pustit do hry. V každém případě se největší z nich naklonil ke svým kamarádům, takže jsem si mohl přečíst jméno, které mu matka našila na vskutku křiklavý sportovní trikot.
„Příslušníku Hitlerjugend Ronaldo! Jak se dostanu na ulici?” 
Reakce byla prachmizerná, musím říci, že oddíl snad ani nezbystřil. V duchu jsem si udělal poznámku „propustit Rusta” nebo „zbavit se Rusta.” Ten chlapík byl v úřadě od roku 1933 a zejména ve vzdělávacím systému nemá takový šlendrián místo! Jak má mladý voják vítězně vpochodovat do Moskvy, do srdce bolševismu, když nepozná ani vlastního velitele...!

...Uslyšel jsem troubení, tření gumy o asfalt a pak se na mě kdosi obořil.
„Sakra, dědku, přeskočilo ti? Nebo seš slepej?!”
„Já…prosím o prominutí…” vykoktal jsem polekaně a zároveň s úlevou. Vedle mě stál cyklista, alespoň tenhle pohled mi byl poměrně známý, dokonce hned dvojnásob. Stále jsme byli ve válce, muž měl na sobě ochrannou helmu, předchozími útoky zřejmě silně poškozenou, ba vlastně úplně proděravělou…

Kniha je velmi čtivá (a rozhodně lepší než stejnojmenný film), čtenář v ní najde mnoho narážek na současnou (resp. šest let starou) politickou situaci, na sílící multikulturalismus i opoziční nacionalistické tendence. Byť je psána v kontextu německé mentality, českého čtenáře by to nemělo nijak rušit. Je to jedna z mála satirických knih, která vyvolá mimo humoru i podnět k vážnému zamyšlení. Kde je hranice tolerance? Kde stojí "pravda?" Existuje nějaký jediný "správný" názor? Máme se bát migrace nebo xenofobie? Je možné nalézt zlatou střední cestu? Vyřeší současnou politicko-kulturní situaci radikální řez v podobě novodobého Hitlera, který tvrdí, že „všechno nebylo jenom špatné...?"