Velká vlaková zpověď a Leningrad, jak ho určitě neznáte

Pokud cestujete, a nemusí to být ani daleko, jistě máte v rukávu pár příhod. Veselých, smutných i těch speciálních, které stojí někde „na pomezí." Lidé, jejich povahy a chování - toť nevyčerpatelný pramen zajímavostí a divů... 

Před pár dny jsem se vracela vlakem z Prahy domů. Čekala mě skoro dvouhodinová cesta po celodenním semináři. Byla jsem plná dojmů a zážitků, zároveň však lehce vyčerpaná. Jelikož už nastal večer, těšila jsem se na klidnou jízdu protkanou myšlenkami na prožitý den, vanu a postel. Chtěla jsem do uzavřeného kupé, leč nakonec jsem našla místo až v otevřeném vagonu. No nic, řekla jsem si, je večer všedního dne, lidé se vracejí z práce, vypadá to, že bude klid... Klid skutečně panoval do posledních minut odjezdu vlaku. Těsně před tím, než rychlík opustil nádraží, nastoupil kluk...

Mohlo mu být tak kolem pětadvaceti a táhl obrovský batoh. Navzdory chladnému počasí měl na sobě kalhoty do půli lýtek a rozepnutou bundu. Jelikož souběžně s jeho příchodem se okolo rozlinula alkoholická „vůně," pochopila, jsem, že používá jiný způsob, jak se zahřát... V takových chvílích se člověk modlí nějak ve stylu „prosím, ať si hlavně nesedne sem. Ať jde dál, prosím..." Haha. Samozřejmě, týpek se rozhodl zaparkovat svou batožinu rovnou přes uličku vedle mě. Vlak se rozjel, což kluk kvitoval nadšeným: „A jedem, vole, stih sem to, jedem..." Svoje zavazadlo se pokusil značně nemotorným způsobem umístit nahoru nad sedadla. Při každém pohybu rozvířil vzduch vysílající do okolí těžký nasládlý pach. Významně jsem se začala dívat z okna, ale ještě předtím jsem stihla zaregistrovat různé pohledy v okolí. Mísilo se v nich znepokojení, znechucení i potměšilost. Třeba bude v pohodě, pomyslela jsem si. Třeba usne. Jako já... Za okny jsem toho ve tmě stejně moc neviděla. Zavřela jsem oči a vnímala pravidelné drnčení vlaku... Taky vás cestování vlakem tak uklidňuje?

Na kluka to však mělo úplně jiný vliv. Slyšela jsem, jak se vrtí, pak vstal a něco hledal v batohu, což mě přinutilo oči zase otevřít. „Nebojte, já vás nechci vokrást, já jen hledám jízdenku..." Proč to, proboha, říká tak nahlas...? Vyloudila jsem jakýsi škleb a pootočila celé tělo směrem k oknu.

Průvodčí byla mladá vyjukaná holčina, která zřejmě sotva vylezla ze školy. Tak mě napadlo, že na tyhle dlouhé trasy jako Praha-Trutnov, by měli aspoň ve večerních hodinách posílat někoho autoritativnějšího. Čekala jsem, co na průvodčí tento milý pasažér vybalí, ale kupodivu ukázal jízdenku bez jakéhokoliv komentáře. Vypadal najedou docela sklesle. Tak třeba bude klid, říkala jsem si... Haha. Po pár minutách začal opět něco hledat v batohu, přičemž okolí seznámil s polovinou obsahu zavazadla. Vím, že tam vytahoval nějaké oblečení, ale raději jsem to moc nezkoumala. Zato jsem si všimla, že chlápek sedící šikmo přes uličku to sleduje s nepříjemně povytaženým obočím. Kluk, pro sebe si neustále něco mumlajíc, nakonec vytáhl plechovku piva. Po několika hlasitých locích se začal věnovat mobilu. Tak třeba bude konečně klid... Haha.

„Ahoj teto, to sem tak rád, že tě slyšim, už jsem na cestě, je to ale všechno v prdeli. Vezu bráchovi ty prachy, těch dvacet, už jináč nic nemám...můžu u tebe chvíli zůstat... Jo, jsem opilej, víš...Teto, jsi hodná, nejlepší teta na světě, miluju tě." Telefonický hovor slyšel celý vagon. Sedět tady nějaká svině, napadlo mě, tak má parádní kořist na loupežné přepadení. V duchu jsem si říkala, jak je možné, že někteří lidi nepobrali ani nepatrné základy slušného chování. Dávala jsem si to do kontrastu se svým seminářem, kde jsem klienty učila působivé sebeprezentaci a péči o osobní značku. A hned mě napadlo, jak tvárný materiál by byl tento kluk. Dal by se z něj vyšlechtit kultivovaný gentleman? Z úvah mě vyrušila hudba. Bylo to tak nečekané, že jsem sebou téměř trhla. No to si snad z nás dělá srandu, ne?

Týpek počal zcela suverénně ze svého mobilu pouštět písničku v hudebním stylu, který jsem nedokázala zařadit.  Agresivně nahlas se vagonem začaly linout tóny kytar, trubek, snad i smyčců a harmonik...? A do toho ruština. Ano, ruská hudba, ruské texty, teatrálnost, takový ten vesele exaltovaný vtíravý styl s chytlavou melodií... Nikdy předtím jsem nic takového neslyšela (omlouvá mě ročník 1992). Kdyby mi to někdo pustil privátně, snad by se mi to i líbilo. Ale tady ve vlaku, společně s dalšími cestujícími, kterých se nikdo neptal, zdali o hudební kulisu stojí, to působilo velmi rušivě. Sledovala jsem reakce okolí. Lidé zmlkli, protože přes hlasitost hudby bylo velmi obtížné hovořit. Nahlíželi směrem ke klučinovi, který se zavřenýma očima odplul na vlnách tónů možná někam do ruské tajgy... Opodál sedící chlápek, který už předtím významně povytahoval obočí, něco pošeptal své spolusedící. Pak vstal a poklepal týpkovi na rameno. Ten sebou vylekaně trhl.

„Prosím vás," začal chlápek klidně, ale důrazně. „Mohl byste tu hudbu ztišit? Ruší nás to."

Kluk na něj koukal jako vyoraná myš: „Cože?"

„Jestli byste byl tak hodný a mohl tu hudbu ztišit. Děkujeme."

Týpek se zatvářil nevlídně, ale volume skutečně stáhl doleva. Tak hurá, pomyslela jsem si. Už bude klid. Haha. Neuběhlo ani pět minut a týpek pustil hudbu zase! Opět to se mnou trhlo, opět lidé ztichli a chlápek s obočím se už tvářil jako vrah. Nemám ráda tyhle situace. Už ve škole jsem často působila jako prostředník mezi učiteli a žáky nebo mezi znesvářenými partičkami. Nyní jsem intuitivně cítila, že když se nějak nezapojím, může to dopadnout ostře... I další lidé totiž začali dávat svou nespokojenost hlasitěji najevo: „Co to je za magora... Lidi se fakt už neumí chovat...Nebudu poslouchat takový sračky...Běžte mu někdo něco říct...On je opilej... Zavolejte někdo průvodčí..." Hudba burácela na plné pecky, lidi reptali, týpek jen seděl a nepřítomně sledoval krajinu ubíhající za oknem. Opodál seděli dva kluci, kteří už vypadali na to, že se zvednou a půjdou to vyřídit osobně... Sebrala jsem tedy odvahu a sílu ho hlasivek, abych přehlušila ten rámus, naklonila jsem se lehce přes uličku a s úsměvem povídám: "To je zajímavá hudba."

Týpek pootočí hlavu a lehce se usměje: „Jo? Líbí se vám? Díky." Vypadá trochu zmateně, ale zároveň potěšeně.

„Nikdy předtím jsem ji neslyšela." Zpozoruju pohled chlápka, který před chvílí s krátkodobým úspěchem žádal o ticho. Dívá se na mě nějak ve stylu „co se ta blbka s ním ještě vybavuje...?!" Nevšímám si toho a obracím pozornost zpět. „Je to dost výrazný a neobvyklý."

„Jo, to jo. Lidem se to ale většinou moc nelíbí." Cvak. A najednou je ticho. Týpek vypne mobil. Sám od sebe. Bez požádání. Je téměř slyšet, jak si celý vagon oddechl. Chlápek naproti povytáhne obočí ještě výš než kdykoliv předtím. V duchu se musím zasmát - to koukáš, co?

Kluk vypadá potěšen tím nenadálým zájmem o hudbu: „Jsem rád, že se vám to líbí."

„A jak se ta skupina jmenuje?" zajímá mě.

„Leningrad."

„To je vtipné. Rusové, že?"

„Jo. Máte ráda Rusko?"

A tak si s klučinou začnu povídat. Od hudby a Ruska přes politiku a sociální situaci obecně až k jeho sociální situaci. Ze svého místa se přesunu jemu naproti, abychom na sebe nemuseli mluvit přes uličku. Postupně přestanu vnímat alkoholový opar, soustředím se jen na kluka přede mnou. Jmenuje se Martin. Je o něco málo starší než já. Opilý (za což se mi několikrát během cesty omluví), a svým způsobem dojemný. Nešťastný. „Víte proč já jsem tak hlučnej? Protože jakmile je ticho, tak na mě všechno dolehne. Všechen smutek, ztracený sny, zničený vztahy a celej život, kterej nestojí za nic. A pak přijdu do vlaku a slyším ty lidi, jak vyprávěj o svejch problémech, a na mě toho je hrozně moc a já bych se zbláznil, tu hudbu potřebuju, aby mě od toho světa oddělila."

„Vy jste hodně citlivej člověk, že?" pravím potichu. Je mi žinantní ho nechat tak otevřeně mluvit na veřejnosti, ne snad kvůli sobě, ale kvůli němu. Jemu je to však, zdá se, jedno.

„Jo jsem. Jenže mi to nikdo nevěří. Každej vidí jen ten chlast a to, že dělám bordel. Jo, dělám. Jsem pěknej hajzl někdy. Ale nikdy bych nikomu neublížil naschvál, dělám kiksy, ale já se ve světě bojím, já se hrozně bojím."

Kluk se tam málem rozbrečí. Pak mi nabídne tykání, které však s díky odmítnu. "Moc brzy si pouštíte lidi k tělu," říkám mu. "A mnoho z nich by toho mohlo zneužít."

„Já vím, slečno. Jsem moc důvěřivej."

V atmosféře sdílení proběhne celá cesta. Když se blíží Hradec, pomalu si začínám oblékat kabát. Martin mě překvapí tím, že mi do něj nemotorně pomůže. "Nikdy jsem to nedělal, tak se omlouvám."

„To je v pohodě."

„Slečno, já bych rád šel s váma. Ještě nikdo se mnou tak nikdy nemluvil. Vy ste jako anděl."

Lidé se po nás otáčejí a já cítím, že rudnu víc, jak můj červený kabát. Nevím, co na to mám říct. Zkoprním však v momentě, když vidím, že týpek si taky balí věci. Zřejmě to myslí vážně!

„Vy jste říkal, že jedete až do Trutnova, ne?" znepokojeně se na něj podívám.

„Chtěl jsem jet k tetě. Ale vy jste tak hodná, slečno. Vy jste mnohem lepší než moje maminka. Já vás miluju, víte. Vám můžu všechno říct. Půjdu s váma." 

A sakra. To je ta odvrácená tvář empatie. Jak snadno se stává, že když se vám lidé sdílí, probudí se v nich i náklonnost... Stalo se mi to už několikrát, bohužel tady člověk musí být nekompromisní. Zvlášť když je ve hře alkohol a zřejmě i porucha osobnosti. 

„Měl byste plnit slib. Ráda jsem s vámi mluvila a doufám, že jsem vám trochu pomohla. Teď si však musíte odpočinout a jet domů."

„Já nemám domov. Budu u vás, slečno."

Vlak zajíždí do stanice. Martin stojí s batohem, připraven mě následovat nejspíš i k branám samotného pekla. Lidé zaplňují uličku k výstupu. Polije mě studený pot. Co mám teď jen dělat? Zajít za průvodčí? Nechat se podnapilým Martinem následovat a nakráčet s ním k nejbližším městským strážníkům? Vlak zastavuje. Moje napětí eskaluje.

„Jdu s váma, ty jste tak hodná..." opakuje Martin.

„To nemůžete..." zařadím se do uličky. Martin se chce vetřít za mnou. Náhle se však ozve klidný, ale důrazný hlas: „Pane, chovejte se slušně!" Otočím se. Je to ten chlápek s vytahovacím obočím. Vidím jak jednou rukou drží Martina za paži a něco mu říká. Vrhnu na něj vděčný pohled, na slova už čas nezbývá, neb mě proud lidí odnáší ven z vlaku. Jen slyším poslední Martinův výkřik: „Já nemám domov, kurva!"

Bleskurychle proběhnu nástupiště, podchod i nádražní halu. Venku je tma a zima. Během cesty se několikrát otočím. Žádného podnapilého Martina však v patách nemám. Míjím cestou ale několik lidí, kteří jsou na tom více či méně podobně. Uvědomuju si, jaké mám vlastně obrovské štěstí. Přátele, rodinu, hezké bydlení, naplňující práci, inspirativní studium... A taky si uvědomuju, že být zpovědní vrbou, to člověku dokáže někdy pěkně zavařit...