Určitě někoho takového znáte. Ve škole nevynikal, mezi premianty nepatřil, avšak dnes je sám sobě pánem a vede firmu. Naproti tomu spolužák, který vyšel se samými jedničkami se zařadil do šedého průměru. Kde je rozdíl?
Ten rozdíl se nazývá „sociální inteligence.” Laicky řečeno, něco jako „umění jednat s lidmi.” Ještě před lety byla tato schopnost odsouvána do pozadí oproti významu „klasické inteligence” měřené klasickými IQ testy. Sociální inteligence je totiž méně uchopitelná, nedá se jednoduše změřit. Lidé jsou proměnliví, ovlivňuje je nejen jejich temperament, výchova, vzdělání, ale i maličkosti všedního dne.
Sociálně inteligentní jedinci se vyznačují tím, že dokážou zachytit sebemenší záchvěvy emocí druhého člověka a podle toho na něj reagovat. Díky tomu dokážou vyjít prakticky s každým, efektivně komunikují a mají pověst skvělých společníků. Také umí řešit konflikty, jsou výbornými vyjednavači a dokážou na jakoukoli situaci nahlédnout z více úhlů pohledu. Zároveň vždy vědí, co chtějí. Mají na zřeteli svou osobnost a své pocity. Nedají se lehce ovlivnit, na druhou stranu však dokážou skvěle ovlivňovat druhé. I proto jsou ve společnosti úspěšní. Zvláště pro podnikavé duchy je sociální inteligence velice mocným nástrojem. Kdykoli chceme něco vybudovat, kdykoli přijdeme s něčím novým, je třeba o tom druhé lidi přesvědčit. A sociálně zdatní lidé umí přesvědčovat výborně. Vědí totiž, že každý člověk je originál a každého platí něco jiného. S introvertem budou jednat jinak než s extrovertem, faktograficky zaměřenému člověku podají svůj plán racionálně, kdežto rozevlátého bohéma přesvědčí spíše emocionalitou... Možností je tolik, kolik je na světě lidí. Poradí si však i s řízením skupin, často se dostávají do vysokého managementu. To vše díky tomu, že oplývají sociální inteligencí. Je nám však tato schopnost vlita do vínku? Nebo se ji můžeme naučit?
Pravda bude zřejmě někde uprostřed. Člověk je bytost společenská. Již od narození se pohybujeme mezi lidmi. V nejútlejším dětství vnímáme svět kolem sebe intenzivně, protože se učíme základním mezilidským vztahům, na kterých pak budou fungovat (nebo nefungovat) naše vztahy budoucí. Píšu „nefungovat,” protože rodina má zásadní vliv na to, jak budeme na emoce vnímaví. Kdo měl citově uzavřené rodiče, vypěstuje si stejnou citovou uzavřenost a bude pro něj obtížné orientovat se v emocích druhých. Protipólem je pak nezdravě „emočně toxická” rodina, kde se city a nálady střídají jako na běžícím páse bez hranic a stability. Člověk vyrůstající v takovém prostředí bude naopak emocionálně přecitlivělý a bude emoce vnímat silněji než většina ostatních. Na druhou stranu - pro sociální inteligenci je to možná lepší než příklad první.
Sociální inteligenci lze pěstovat a trénovat, ale může i zakrnět. Jak jsem psala na začátku, dlouhou dobu se tato schopnost vyčleňovala na okraj a nepřikládal se jí velký význam. Prostě „někdo to s lidmi uměl a někdo ne.” Dnes už víme, že sociálně inteligentní lidé mají lepší předpoklady pro úspěšný a naplněný život. Díky brilantnímu pozorovacímu talentu, znalosti lidí a rozvětvené síti kontaktů mají lepší podmínky pro odpovídající pracovní uplatnění. Díky empatii a komunikačním schopnostem si snáze naleznou vhodného partnera. Dokážou prohlédnout manipulaci. Zkrátka a dobře - ve společenském styku si vedou výborně.
Naproti tomu stojí lidé, kteří po formální stránce ve škole skvěle prospívali, ale v praktickém životě pohoří. Mohou trpět pocitem křivdy, když se povýšení místo nich dočká člověk, který sice nemá červený diplom, ale „umí to s lidmi.” Zde vyvstává důležitá rezerva našeho vzdělávacího systému, který je stále silně zaměřen na uniformitu a suché předávání informací. Lidé, kteří vyjdou ze škol sice často znají buněčnou strukturu listů nebo rodinnou historii Habsburků, ale jejich sociální schopnosti jsou pro pracovní trh slabé. Nevědí, jak „se prodat.” Nevědí, jak jednat s lidmi.
Profesi kouče jsem si také vybrala proto, že lidé mě odjakživa fascinovali. Ráda je pozoruju a miluju komunikaci. Nevadí mi ani problémoví jedinci. Protože - ano, troufám si tvrdit, že mám vysoce vyvinutou sociální inteligenci. Když jsem chodila na základní školu, učitelé ke mně často posadili nějakého grázlíka. A já jsem s ním vycházela. Ba dokonce bych řekla, že se v mé přítomnosti trochu zklidnil. Když přijdu do společnosti, stačí mi několik chvil na to, abych dokázala poznat, kdo je komu jak nakloněn, kdo má koho rád, kdo koho rád nemá, kdo žárlí, kdo je právě duchem mimo, ba dokonce bych možná dokázala odhadnout, co kdo dělal, než do společnosti šel (No, to trochu přeháním, ale jednou jsem se trefila. Nutno dodat, že dotyčný měl ruce špinavé od louskání vlašských ořechů :-) ). Tento „odhad na lidi” mám od narození a stále ho rozvíjím. Avšak někdy je to trochu danajský dar. Sociální zdatnost totiž snadno odhalí přetvářku. Takže vím o několika lidech, kteří se na mě sice usmívají, mluví se mnou hezky, ale ve skutečnosti mě zrovna dvakrát rádi nemají. Je to dobře nebo špatně, když člověk o něčem takovém ví? Toť otázka...
V koučinku se klienti také učí rozvíjet sociální inteligenci. Často se jedná o prodejce, manažery nebo ředitele, pro které je intenzivní kontakt s lidmi denní chléb. Pomocí speciálních cvičení a metod mohou sociální inteligenci zvýšit. Lze zdokonalit pozorovací schopnosti, lze naučit rozpoznávat struktury osobnosti, lze naučit vyjednávací a přesvědčovací techniky. Vždy je však třeba mít základní předpoklad - osobnost, která vnímá emoce aspoň na průměrné úrovni. Tam, kde je silně uzavřená osobnost, tam sociální inteligence bohužel příliš nekvete. To už však není práce pro kouče, ale spíše pro terapeuta...
Nedávno jsem hovořila se známým ze střední školy, nad kterým učitelé lámali hůl, protože se učil otřesně. Nyní jezdí v BMW, buduje dům a pracuje pod ním padesát lidí.
„A kam jsi šel na školu?” podivovala jsem se.
„Na školu?” mávl bývalý spolužák rukou. „Škola tě jen zdržuje, když chceš něco pořádnýho dělat. Začal jsem podnikat, lehký to nebylo, ale vždycky jsem to nějak ustál. Mám asi štěstí na lidi. Dělám teď šéfa několika týpkům, co mají vejšku, to je dobrý, co?” zašklebil se ironicky. Kamarád sice prospíval nevalně, ale vždy dokázal ostatní strhnout svou vizí a projevem, měl hlavu plnou nápadů. A pak, že z něj nic nebude...
Sociální inteligence je tedy opravdu silná pomůcka pro život. A jako se vším, co má sílu - je třeba s ní nakládat odpovědně. O případech zneužití této okouzlující schopnosti by se dal napsat další obsáhlý článek. Ale o tom zase někdy příště...
