Palach, Toufar a Francouzi

Před pár dny jsem při návštěvě Prahy využila odpoledne k toulkám po jejích uličkách. Trochu jsem se ztratila na Vinohradech. Šla jsem spontánně, kam mě nohy nesly. A najednou jsem stála v Legerově ulici...

To je tam, kde se nachází dům, ve kterém zemřeli Jan Palach a Josef Toufar. Student a kněz. Jejich smrt dělilo 19 let. Jedno je spojovalo - svůj život odevzdali spárům komunistického režimu. Ten první na protest, „dobrovolně.” Ten druhý byl umučen kvůli obvinění z údajně vykonstruovaného Číhošťského zázraku... 

Na chátrajícím domě, bývalé klinice, vznikl improvizovaný památník upomínající tyto dvě osobnosti. Jsou to dvě podobizny s daty úmrtí, vyvedené na omítce. Od roku 2014, kdy tam památník vznikl, jsem tudy procházela několikrát, avšak moc jsem si toho nevšímala. Teď jsem se však zastavila naproti a chvilku se na ten dům zadívala. Říkala jsem si, jak je hnusný a špinavý, a představovala jsem si, kolik lidí tam asi zemřelo a proč. Přemýšlela jsem, co musel Palach prožívat, když v bolestech umíral... A jak se asi cítil páter Toufar po šíleném ponižujícím mučení, kterému byl v rukou StB vystaven. No, nebudu zastírat, že morbidní myšlenky mi hlavou čas od času procházejí...Tak jsem tam chvilku stála a říkala si: „Tak tady to bylo...”

Za mnou už chvilku kráčela skupinka Francouzů. Asi rodinka na výletě, dva starší manželé a zřejmě jejich dcera s malými dětmi. V rukou měli foťáky a živě hovořili. Když viděli, že jsem se zastavila a hledím na dům, upoutalo to jejich pozornost. Muž ke mně přistoupil a roztomilou angličtinou se silným francouzským přízvukem se zeptal: „Promiňte, jste Češka?”

„Ano,” odpověděla jsem.

„Co je to tady za obrázky?” poukázal Francouz na zčernalý dům s Palachem a Toufarem na zdi. Zbytek rodinky zpozorněl. 

Vysvětlila jsem jim, že v tomto domě zemřeli dvě osobnosti českých dějin. Jméno Jan Palach jim dle jejich reakce nebylo neznámé. Vysvětlila jsem tak ještě Toufara. „Oba zemřeli za své přesvědčení v době komunistického režimu,” skončila jsem. 

Francouzi poslouchali a tvářili se zúčastněně. Nakonec muž pokýval hlavou: „Komunisté. Vy máte dnes komunisty v parlamentu, že? How is it possible?” Nebylo v tom žádné popíchnutí, jen prostá otázka - „jak je to možné?" Otázka, na kterou jsem nedokázala odpovědět. Rodinka upírala zraky střídavě na mě a na dům. Měla jsem na jazyku, že ve Francii přece mají také v parlamentu komunisty, ale pak jsem námitku spolkla. Srovnávat Francii a Čechy je v tomto ohledu trochu mimo mísu. Nehledě na to, že tuhle otázku si občas taky pokládám. Tak jsem pokrčila rameny a vyloudila cosi jako omluvně-rezignačně-výmluvný úsměv: „Hm... You know...Czech parliament...” Český parlament. Vysvětlení i omluva sama pro sebe...?!

Francouz podruhé pokýval hlavou: „Aha.” Udělal pár snímků zchátralé kliniky, poděkoval mi za vysvětlení, a pak se se mnou i s celou rodinkou rozloučil.

Pokračovala jsem v cestě a nemohla se té otázky zbavit. Francouzi oživili mého brouka v hlavě. Komunisté umučili tolik lidí, a jejich strana oficiálně, pod svým jménem, bez uzardění, bez omluvy, působí na politické scéně. Jak je to možné? 

Třeba mi tady (a panu Francouzovi) někdo odpoví...