Mužští přátelé? Asi mě blbě genderově vychovali...

To je moje odpověď pokaždé, když se někdo podivuje těm několika věcem, které prý jsou „u ženy zvláštní." Na podobné téma jsem již psala, ale příhoda z minulého týdne mi zase připomněla, jak je ten svět a priori nastaven... 

Na úvod - promiňte, rodičové. To alibistické odůvodnění v názvu článku není myšleno nikterak zlobně, naopak, vždy ho vyslovuji s pýchou. Vklad, který mi byl dán specifickým rodičovským přístupem, se mi totiž v životě mnohokrát kladně zúročil. Ale teď k té příhodě... 

Seděla jsem v oblíbené kavárně, kam chodím se svými kamarády. Už jsem tam byla s Jirkou, Jirkou č.2., Honzou, Honzou č.2., Martinem, Láďou, Kryštofem, Petrem, Petrem č.2., Petrem č.3., Kájou, Liborem a Pavlem (snad jsem na nikoho nezapomněla). V kavárně obsluhuje chlápek, který už tam je snad věky věků (no, minimálně od té doby, co jsem tam začala chodit, tj. cca před pěti lety). Snad tedy nabyl dojmu, že po takové době už jsem štamgast, a může si ke mě dovolit familiérnost. Když přišel pro objednávku, významně se rozhlédl a pravil: „Tak dnes bez partnerů?" 

Jakože na svých seminářích učím lidi i slovní sebeobranu, tohle byl přesně ten moment, kdy jste absolutně nepřipraveni. Nečekáte, že popíchnutí by mohlo přijít v útulné kavárně při hudební kulise francouzského šansonu. A to jsem vyrostla na rčení: Kdo je připraven, není překvapen! V tu chvíli jsem se však nezmohla na pádnou odpověď. V takových případech jde o setiny vteřin, aby protiútok měl žádanou sílu (no, jako v klasickém boji prostě). A cenný čas už vyprchal. Proto jsem sáhla po technice, které říkám "útok laně." Podívala jsem se na kavárníka s doširoka otevřenýma očima, ve kterých se zračilo jediné: Proč? A vydržela tak několik vteřin. Chlápkovi zmizel z tváře žoviální úsměv a vystřídaly ho rozpaky.

 „Omlouvám se, slečno. To bylo blbý." 

Stále jsem na něj upírala pohled. Ten bezbranný a přitom lehce vyčítavý pohled typu  „proč mi tohle děláš?" 

„Omlouvám se." Chlápek přede mnou postával jako školák, kterého chytili při kouření na záchodech. 

Začalo mi ho být líto, ale věděla jsem, že kdybych mu teď odpustila, celé bych to pokazila. Tichým hlasem jsem si objednala kafe a sklopila zrak na papíry, které jsem měla rozloženy k práci. Kavárník asi chtěl ještě něco říct, ale když viděl, že si ho nevšímám, mlčky odešel a až do konce se mi omlouval. Držela jsem pohled laně a při odchodu ho nechala v nejistotě, jestli ještě někdy přijdu... 

Během kavárenské siesty jsem však místo práce přemýšlela o tom, jak na lidi působí, když se žena přátelí s mnoha muži. Protože když bych to měla spočítat, kamarádky mám všehovšudy dvě, možná tři, kdežto kamarádů - to bych musela počítat fakt hodně dlouho...Kam moje paměť sahá, vždy to byla mužská společnost, ke které jsem inklinovala. Už ve druhé třídě si děcka myslela, že chodím s Milanem, ale celé naše chození spočívalo v tom, že jsme se navzájem vyprovázeli domů. Naši byli v pohodě, ale učitelé a jiní lidé z toho byli, mírně řečeno, v rozpacích. Nějak nedokázali pochopit, že radši budu kamarádit s Milanem, se kterým můžu podnikat bojové hry a hrát si na špiony, než trávit čas s Anetkou paráděním před zrcadlem. Tak se to táhlo celou základku, která byla ještě poměrně nevinná. Pak se to přehouplo přes gymnázium, kde už ty vztahy míří k intimnější rovině - a byl problém. Každou chvíli mě někdo někde viděl s někým jiným, a tak vznikaly hrozné zkazky o mé morální zkaženosti a Bůh ví čem ještě. A se střídavou intenzitou se tak děje dodnes. A přitom je to tak nevinné. 

Prostě mi mužská společnost vyhovuje víc. Je plná síly, energie, iniciativy. Muži řeší věci, které mi přijdou mnohem zajímavější, než recept na bábovku nebo nejnovější typ laku na nehty (a to umím péct a nehty mám taky upravený!). Muži bývají konkrétní, přímočaří, a co je zásadní - kontrolují emoce. Jinak řečeno - nehysterčí. (Aspoň většinou). Že to občas hraničí s cynismem? Nevadí. 

V můj neprospěch možná mluví skutečnost, že navzdory tomu, že se ráda a často pohybuji mezi mužskými, nejsem žádná  „herdek baba." Nosím šaty, sukně, podpatky a líčení, nemluvím sprostě a dělá mi problém pít pivo. Radši si dávám víno, přijde mi víc  „dámské," a chlapi se mi omlouvají, když kolem mě lítají  „volové, idioti a č....i." Takže si pořád uvědomují, že jsem jemná křehká žena. A to se mi líbí, tyhle kontrasty. Ne všichni lidé to však chápou. Buď mají ironické poznámky, opovržlivé pohledy nebo rádoby vševědoucí úsměv. Je však něco špatného na tom, že nemám ráda  „babinec?" 

Do oblíbené kavárny se opět chystám. Tentokrát bych tam měla jít s Martinem. A už vím, jak to udělám. Jestli tam bude zase ten sympatický chlapík, navrhnu mu, aby si s námi dal kafe. Seznámíme se. Po té době, co tam chodím, už by to chtělo. Kamarádů není nikdy dost :-)