Na dnešek jsem si naplánovala úklid koupelny. Přijdu tam, připravuji si potřebné náčiní a chci se vrhnout na čištění, když vtom zjistím, že na zemi vedle vany se usadil velký pavouk...
Abych to uvedla do kontextu – nesnáším pavouky. Bojím se jich. Vyvolávají ve mně odpor, hnus a téměř panické záchvaty. Stačí mi jen vidět jejich nohy, chlupaté tělo, uvědomit si, že ta kreatura má osm očí, a jdou na mě mdloby. Jsem prostě arachnofobik. A teď jeden takový pavouk sedí pár centimetrů ode mě! A není to žádný drobek. Druh sice nepoznám, ale má masivní tělo a tlusté nohy... V první chvíli zpanikařím a chci z koupelny utéct. Jenže je mi jasné, že tím se problém nevyřeší. Ten pavouk tam je, a když něco nepodniknu, tak v koupelně i zůstane. To znamená nejen, že neuklidím, ale zároveň hrozí, že dokud bude vanu hlídat tenhle zlověstný tvor, ani se nevykoupu... Zapojuji racionální myšlení. Musím jednat! Bydlím sama, nikdo jiný než já, mi nepomůže. I když… O patro níž bydlí soused. Takový chlapík už kolem padesátky. A já vím, že se mu líbím. Vždycky na mě kouká, jak by řekla moje babička - „jako na svatý obrázek.” Hlavou mi proběhne ženská pragmatická kalkulace – líbím se mu – tzn. mohl by pro objekt svého zalíbení něco udělat…A tak o minutku později už zvoním u jeho bytu. Jenže jsem tak trochu zapomněla, že pán má manželku.
„Co potřebujete?” vybafne na mě paní překvapeně. Navzdory tomu, že náš dům není moc velký a všichni se známe od vidění, sousedské vztahy se drží ve formální rovině.
„Ehm…” znejistím. Jak jí mám jen vysvětlit, že bych potřebovala jejího manžela? „Víte, mám takový problém. Hrozně se bojím pavouků... A jeden mi zrovna sedí v koupelně. Je to hrozný, je velkej, to si určitě dovedete představit...”
Paní poslouchá s neurčitým výrazem. Jdu tedy k jádru: „Prostě jsem se chtěla zeptat, jestli by váš manžel nebyl tak hodný a nemohl mi pomoct toho pavouka zlikvidovat?”
Sousedka na mě několik vteřin tak zvláštně kouká, navzdory své emocionální inteligenci nedokážu rozeznat, co má ten výraz znamenat. Zdali překvapení, soucit nebo znechucení… „Počkejte chvilku,” odejde do bytu a nechá mě stát před otevřenými dveřmi. Slyším tlumený hovor, a za chvilku vyjde manžel. Když mě vidí, zase se rozzáří: „Dobrý den, slečno. Tak jaký problém? Jdeme na to!” vypadá to, že pán se na pavoučí lov vyloženě těší. Ovšem když přijdeme do koupelny…
Dám vám hádanku: Co může být větší problém než pavouk v koupelně? Správně: Když pavouk z koupelny sám od sebe zmizí…
„No, už tady není, vidíte,” prohodí soused a vypadá to, že tím je pro něj problém uzavřen.
„No, ano, není! A kde tedy je?!” Nechci působit jako hysterka, zakládám si na jisté rezervovanosti v negativních emočních projevech, ale tohle mě opravdu vyvádí z míry. Představa, že pavouk je někde…kdekoli… a kdykoli na mě může skočit, zamotat se do vlasů, vlézt mi do boty nebo mě polechtat na rameni…ne, fuj, to ne! (Vím, že racionálně je taková pravděpodobnost minimální, ale vysvětlujte to arachnofobikovi!)
„Někam asi zalez,” pokrčí soused rameny. „Máte tady docela spáry, v těchhle bytech ve zdech jsou, tak bude asi tam…” A to říká s tak bohorovným klidem! Takový nedostatek empatie pro člověka před zhroucením! Mám skoro chuť ho vzteky něčím majznout…
„Bacha, co se to tam hýblo?” zpozorní však rychle a ukáže na úzkou mezeru mezi vanou a pračkou. Bleskurychle uskočím, protože to inkriminované místo se nachází jen pár centimetrů od mých nohou. „Kde, co? Kde, co?” cítím, jak mi naskakuje husí kůže a adrenalin se vlévá do žil…
Soused trochu poodtáhne pračku. „Vida, tady je!”
Vyděšenýma očima sleduju, jak ze země po stěně směrem vzhůru běží odpornou rychlostí pavouk. Vyklízím pole a couvám pryč z koupelny. „Chytněte ho, chytněte ho,” prosím zoufale přiškrceným hlasem.
„Vy teda vyvádíte... Ale teda je to docela kusanec, to jo… Leze do vany…”
Vidím, jak pavouk sbíhá na okraj vany a...padá na její dno.
„Máte nějakou kyselinu, madam? Nebo něco na hmyz?” otočí se na mě soused. „Ať to máme z krku…”
Nevěřím svým uším: „Kyselinu?”
„No, nebo něco na hmyz. Biolit nebo tak.”
„To nemám.”
„No, luxovat ho tady ho tady nebudem... Tak mi přineste aspoň smeták.”
„Vy ho…vy ho chcete zabít?”
„A co bych s ním měl dělat jinýho? Vždyť jste to tak chtěla, ne? Na co tady asi jsem?” soused na mě kouká, jako bych spadla z Marsu.
„Já jsem chtěla, abyste mě ho zbavil. Ale ne, abyste ho zabíjel.”
„Vždyť jste říkala, že nesnášíte pavouky.”
„To je pravda. Ale jen proto, že je nesnáším, je nebudu zabíjet. Vždyť oni za to nemůžou.”
Soused se začne smát: „Vy jste jak nějaká Matka Tereza, to jsem ještě neviděl. První, co mě napadlo, když jsem ho viděl, bylo to, že ho zabiju. Alena je taky zabíjí. A to mi řekněte - mouchy aspoň zabíjíte?”
„Snažím se je nezabíjet, vždycky je vyháním z okna ven…”
„To je fakt dobrý,” směje se chlápek dál. Pak pohlédne do vany a zpět na mě, a zeptá se: „Tak co s ním ale uděláme?”
„No, mohl byste ho chytnout třeba do sklenice a vypustit ho někde venku. Tady se stejně moc nenají, venku mu bude líp.”
Tak přinesu sklenici, soused do ní pavouka odchytí a odnáší ho ven. Třesu se hnusem, když s tím jde kolem mě. Ano, pavouky fakt nemám ráda. Ale zabíjet je nikdy nebudu. Soused pak u mě ještě zazvoní, aby mi řekl, že „tak soucitnou ženskou ještě nepotkal.”
„Jste fakt zajímavá,” prohodí, když odchází. „Stavte se někdy na kafe.”
Tak se konečně pustím do úklidu koupelny, tentokrát bez tísnivých pocitů ohrožení. I když k temným koutům přistupuji s obezřetností... Přemýšlím také, co všechno se dá dosadit pod označení „fakt zajímavá.” Ale nevypadá to, že by si o mě soused myslel něco divného, když mě zve domů na kafe. Jenže jak to vypadá, každý „normální” člověk asi pavouky zabíjí... Připadám si celkem zvláštně. A tak jakoby...čistě. Nevinně. A to je ušlechtilý pocit, který u sebe nepamatuju ani ze školky :-)
