Holčičky z cukru a chlapečci z oceli?

Moje kamarádka má tříleté dítě, roztomilou holčičku. Nedávno jsem u ní byla na návštěvě a zpozorovala jsem zajímavý jev, nad kterým moje psychologická duše ještě dlouho bádala. Natálka by si  „neměla hrát s autíčky."

Zatímco jsem s kamarádkou seděla na pohovce se šálkem kávy v ruce, malá Natálka kousek od nás na zemi zkoumala nejrůznější hračky.

 „Babička jí přivezla celý pytel starých hraček ještě po Markovi," prohodila Simona směrem k dceři. ;„Moc se mi to ale nezdálo. Jsou to hračky pro kluky, samá auta, stavebnice a igráčci. Ale to víš, tak jsem nechtěla urazit tchyni, ty hračky pro ni mají hodnotu, tak to chápu. Ale nadšená z toho teda nejsem."

Ten postoj mě začal zajímat:„Máš dojem, že pro holčičku není dobré, aby si hrála s autíčky?"

„Je to prostě divný," vysvětlovala Simona. „Já byla vychovaná na panenkách, i když jsem měla bráchu, a ten s auty jezdil. Ve školce jsem si chtěla zkusit jezdit s autem, ale pamatuju, že kluci mě od toho vždycky vyhodili."

„Myslíš, že hračky můžou mít na děti vliv ohledně jejich identity?" nedalo mi to a zkoumala jsem dál.

„Nečetla jsem nic odbornýho, ale myslím, že tady jsou nějaký role, a k holčičkám prostě patří panenky a ke klukům technika. Stačí se podívat kolem, jak se to dnes míchá. Kolik je zženštilých chlapů a kolik mužatek."

„Myslíš, že to je kvůli hračkám?"

„Asi kvůli výchově. Natálko, nech to autíčko, podívej, jaké má tady panenka hezké vlásky. Jako ty..."

Simona se na chvilku šla věnovat dceři, já jsem tam tak seděla na gauči, pozorovala je, a mysl mi okupovaly nejrůznější myšlenky ohledně genderových rolí. V dnešní společnosti je toto téma často diskutovaný problém. A nelze upřít, že Simonina slova o zženštilých chlapech a mužatkách mají něco do sebe. Občas takové lidi taky vídám. Je příčina ve výchově? V působení společnosti, v trendech, v „diktátu doby?" A pak mě obestře zvláštní pocit, když si uvědomím, že i já jsem byla vychovaná ne „typicky holčičkovsky." A že můj expartner mi jednou řekl, že jsem "taková ledovatá."

„Co, že jsem? Kdyžtak se říká ledová, ne ledovatá."

„A to je ono, Andreo. Ty jsi někdy jako generál, jakoby v tobě nebyly žádný city."

„Ty to zase prožíváš, prosímtě. Jen jsem tě opravila."

„Jsi v tomhle jak chlap."

„Já myslela, že chlap jsi ty..."

Měli jsme se rádi. Líbilo se mi na něm především to, co on možná vnímal jako svou slabinu - citlivost. V průběhu dětství a dospívání jsem totiž byla ovlivněna vychovatelem, který byl jemný asi tak jako smirkový papír. Můj otčím byl (a je)...ehm, jak to napsat, aby to nebylo zavádějící...poněkud zvláštní člověk.

Laskavost najevo nedával. Jediným projevem náklonnosti bylo od něj uznání. A to se dostavilo tehdy, když jsem se chovala tak, jak uznal za vhodné on. Už od raného věku se mnou hrál bojovky a hry pěstující odvahu. Coby milovník přírody mě bral na procházky do lesa. Tam jsem musela hledat cesty ven, orientovat se v mapách a přitom plnit další úkoly - třeba rozeznávat stromy nebo stopy zvířat. A víte co? Mě to bavilo. Dívky v mém věku si zkoušely před zrcadlem maminčiny šaty, já běhala po lese v teplácích. Otčím mě učil stavět bunkry, rozeznávat světové strany bez kompasu, rozdělávat oheň - prostě takové typické zálesácké dovednosti. Co mi však vadilo, byla jeho tvrdost a odměřenost. Občas jsem cítila touhu, aby mi řekl, že mě má rád, vzal mě do náruče nebo jen pohladil po tváři. Na druhou stranu - byl to můj vychovatel a opravdu se mi věnoval. Jen mě vychovával podstatně tvrději, než je to u holčiček běžné. Prostě jako kluka.

Jakožto vášnivý myslivec měl otčím doma sbírku zbraní. Samozřejmě mě začal do střeleckého sportu zasvěcovat hned, jakmile jsem měla dostatečnou motoriku a rozum, abych se zbraní uměla manipulovat. Troufám si tvrdit, že pistoli jsem držela v ruce dřív, než vařečku. Otčím dokonce koupil střelnici, kde jsem mohla trénovat střelbu i na pohyblivý terč. Někdy jsem byla sama terčem - avšak terčem uznání - od otčímových kamarádů, se kterými jsem soupeřila. A když jsem někoho z nich porazila, cítila jsem se jako královna světa. Uspokojovalo mě to víc než perfektní make- up a precizní účes. Záliba ve zbraních a střelbě mi zůstala dodnes.

Otčím mi vštěpoval, že musím být v životě aktivní a stále se učit. Jeho dvě hesla, která mám dodnes pod kůží, zněla: „Co tě nezabije, to tě posílí," a  „Můžeš být blbá, ale musíš si umět poradit." Kdykoliv řeším nějaký problém, nepanikařím, ale racionálně se zamyslím, analyzuji a hledám řešení. Tento systematický přístup mě taky naučil on. Stejně tak dbal o to, abych se vzdělávala a zajímala se o dění ve světě. Hovořil se mnou o politice a sociálních tématech. Bral mě do společnosti mužských přátel, takže jsem si vypěstovala k mužům silnou důvěru. Dodnes vyhledávám společnost starších mužů. Nemám zpravidla dojem, že by mě znehodnocovali. Vnímám je jako rádce, starší bratry, otce, podporovatele... Otčím říkal, že když se někomu nebudu líbit, je to jeho problém. Takže teď, když náhodou potkám muže, který proti mě něco má, jen si řeknu „ten je ale nějaký divný," a dál se jím nezabývám.

Kritizoval však citlivost, se kterou jsem se potýkala dlouhá léta. Nikdy jsem před ním nesměla brečet. Když jsem jednou před ním ošklivě spadla na kole a odřela si kolena do krve, on stál opodál a jen se smál. Úraz bolel jako čert. Já měla slzy na krajíčku, ale když jsem viděla, že se směje, beze slova jsem se zvedla. Otčím za mnou večer přišel a ptal se, jestli mě noha nebolí. „Jasně, že mě bolí," odpověděla jsem popravdě. „Ale jsou horší věci. Tohle přežiju." Tenkrát mě pochválil za statečnost, a já se opět cítila silná a schopná...

A takových příhod je víc... Tak jsem seděla u kamarádky na gauči a během těch několika minut, kdy si ona hrála s Natálkou, jsem dospěla k názoru, že bych dle stylu výchovy dnes měla být buď agresivní mužatkou nebo zapšklou feministkou v tom nejhorším smyslu slova. Místo toho vidím v zrcadle ženu s pečlivým líčením, oblečenou zásadně v šatech nebo sukních, ženu, která si libuje ve vysokých podpatcích, kosmetice a vybraném chování... Ženu, která se často usmívá, a do které by na první pohled nikdo neřekl, že umí střílet, miluje diskuze a argumentování, a její nejoblíbenější hrou je "Městečko Palermo."

Život totiž tomu tak nějak chtěl, že jsem neztratila pojem o své ženské identitě, spartánské výchově navzdory. Šatičky, líčení, nakupování, touha líbit se... To mě přitahuje o něco víc, než vojenské hangáry, kam bych, dle otčímových metod, měla mít slušně nakročeno. I když mám ráda zbraně, a v životě preferuji disciplínu a řád, nejsem sportovní typ, ale estét s citem pro umění. Trpím taky v ženském kolektivu. O kosmetice nebo vaření se vydržím bavit maximálně půl hodiny, protože mi to přijde povrchní. Otčím měl vedl k lásce ke vzdělání, respektu k vědě a racionalitě. Chtěl ze mě mít právničku, univerzitní profesorku, nebo političku. I když to bylo často těžké, a chtěla jsem jiného otce - vřelého, láskyplného, něžného, nyní s odstupem času dokážu ocenit, co mi tvrdý otec do života dal. 

Aniž bych chtěla dávat svůj příklad za jediný univerzálně platný, myslím, že v otázce rozdělení genderových rolí záleží na vícero aspektech, než jen na stylu rodičovské výchovy. Ostatně, i chlapečci procházejí obdobím, kdy jeví zájem o ženské věci, oblečení nebo líčení. U chlapečků se však tyto zájmy sledují s ještě větší úzkostí než u holčiček hrátky s autíčky. Určitě na toto téma existuje hodně studií. Kdyby nic jiného, může to být zajímavé téma pro nadcházející zimní večery...

Když jsem od kamarádky odcházela, řekla jsem ji, že mě inspirovala k článku na blog.

„To si ráda přečtu, musím říct, že máš odvahu, když takhle veřejně píšeš, já bych asi nedala, kdyby mě tam někdo kritizoval."

„To chápu," usmála jsem se. „Ale můj otčím vždycky říkal, že když se někomu nelíbíš, je to jeho problém, ne tvůj."

„To je dobrá rada."

Díky, Aleši. Díky „mužská výchovo.“ Uplatníš se všude.