Histrionská osobnost a jeviště jménem život

Dříve se jim říkalo hysterici a tato porucha se připisovala pouze ženám. Nyní se nazývají „histrioni,” a víme, že pohlaví roli nehraje (i když ženy k tomu inklinují více). Emoce, afektivita, ovlivnitelnost... Když je toho moc...

Pro histriona však není nikdy moc emocí, podnětů, vzruchů. Vždy je něco, co stojí za pozornost. A především - oni sami stojí za pozornost. To si myslí, to chtějí, to vyžadují. I když někdy za přemrštěnou cenu. Ale opět - histrion na to dávkování příliš nehledí... 

Hovoříme-li o hysterii, je důležité pochopit, že jde hlavně o charakteristickou strukturu osobnosti, jakési „emoční podhoubí,” které může znát každý sám na sobě. Má se za to, že dítě prochází histrionským obdobím v mladším školním věku, mezi 6-9 lety. V tu dobu se začleňuje do kolektivu, poznává poprvé mnoho nových lidí, dostává úkoly a povinnosti. Hlavním znakem této doby je „snaha vyhovět.” Dítě hledá vzory, učí se, je otevřeno světu. Když má kolem sebe přijímající kolektiv, rodinu nebo učitele, kteří ho citlivě vedou, ale nechávají mu zároveň prostor pro autonomii a vlastní prožívání, dítě projde histrionským obdobím v klidu. Pokud se však stane, že jsou na něj kladeny nároky, které nedokáže splnit (kvůli osobnostním, fyzickým nebo jiným dispozicím), nebo pokud jsou kritizovány jeho emoce, dítě se naučí svou skutečnou podstatu potlačovat. A máme zaděláno na problém... Velmi často jsou rodiče takového dítěte perfekcionisté, někdy až dominantně narcistní a nezřídka si skrze dítě chtějí plnit vlastní sny. Takové prostředí bývá živnou půdou pro rozvoj histrionů. Dále to může být emočně nestabilní prostředí nebo silná citová závislost mezi dítětem a rodiči. Ve všech těchto případech není pěstována samostatnost a emoční odstup, což pak histrion postrádá.

Histrionsky zaměřený člověk nemá oporu sám v sobě, a proto ji hledá venku. U přátel, u cizích lidí, u veřejného mínění... Není si jistý sám sebou, neví, jestli jsou jeho emoce a názory v pořádku, proto stále hledá potvrzení v okolí. Chce se lidem zalíbit, i kdyby měl přitom potlačit sám sebe. Leckdy to dělá velmi teatrálně, afektovaně, pateticky. Jakoby stále stál na jevišti. Na jevišti jménem život. Mnoho umělců má právě tuto osobnostní strukturu (odtud i název „histrion” - herec, kejklíř). Herci celý život hrají jiné osoby, a často proto, že sami nevědí, kdo jsou... Tím se nechce říct, že každý herec má poškozenou osobnost (sama umělecký svět znám a vím, že tam jsou i zralí, stálí, osobnostně pevní lidé), ale procento histrionsky naladěných lidí se mezi umělci rapidně zvyšuje. Dalším povoláním, které láká histriony bývá i kněžská služba. Kněžství totiž člověka přetváří a silně ovlivňuje celý život. Není to jen „práce.” Je to skutečné povolání. A když někdo ve jménu kněžství zapomene na sebe sama, tam začíná hysterie. Nutno dodat, že kněží (a potažmo křesťané vůbec) jsou ve svém náboženském přesvědčení vedeni k tomu, aby často zapomínali na sebe. Jistě není od věci pomáhat druhým. Ale člověk musí mít i prostor pro sebe sama, svoje přání, touhy, potřeby. V letadle při ohrožení taky nasazujeme kyslíkovou masku nejprve sobě... Osobně jsem se setkala s mnoha křesťany, na kterých je histrionské zaměření znát velmi silně. Nejen, že takoví lidé jsou pro mě co do víry neautentičtí, ale také ve mně vyvolávají lítost a trochu vztek nad tím, kam nesprávně pochopená duchovní formace vede... A to píšu coby křesťanka.

Má se za to, že na histriony v populaci narazíme nejčastěji. Na rozdíl od chladných narcisů nebo nestabilních hraničních osobností, histrion působí emočně, velmi vřele, až si někdy říkáme, že není možné, aby byl někdo tak příjemný... Postupně si můžeme všimnout i jiných vlastností: afektivity, teatrálnosti, dramatizace, nestálosti, snahy upoutat na sebe pozornost... Na rozdíl od narcisů, kteří na sebe chtějí upoutat pozornost účelově a mají dobře vykonstruováno, proč se chovají tak, jak se chovají, histrion se nechává vést emocemi zcela spontánně a reaguje tak, jak zrovna cítí. To by narcis nikdy neudělal. Jak jsem už napsala v předešlém článku, většinou to dopadá tak, že histrion a narcis spolu vytvoří vztah. Narcis je svým způsobem okouzlen spontánností histriona a zároveň mu vyhovuje, že histrion potřebuje vést. Histrion zase u narcise nachází stabilitu a odstup od emocí, kterými je někdy přesycen. Oba si potrpí na efekt. V mnoha případech takový vztah může dobře fungovat, když dynamika osobností není tak silná, že by slepě omezovala druhého.

Histrion používá většinou bohatý a emocionálně nabitý slovník. Dělá výrazná gesta, hovoří nahlas a rychle, často se směje. Většinou nosí oblečení podle posledních trendů a následuje módu, nebo má extravagantní styl. Rád flirtuje, svádí, ale ještě raději je sváděn. Mnohdy se histrion zabývá ezoterikou a různými mystickými směry, což mu také zajišťuje dávku pozornosti. Často věří na nejrůznější paranormální jevy a čte horoskopy. V obou případech jde o výraz nesamostatnosti a ovlivnitelnosti. Informace třídí bez ladu a skladu a rozhoduje se pod tlakem momentálních pocitů. Když s histrionem přijdeme do styku blíž, poznáme, že jeho emoce a prožívání jsou povrchní. Histrioni jsou typy lidí, kteří se na vás sladce usmívají a za nejbližším rohem vás pomluví. Nedělají to ze zlé vůle, ale prostě proto, že chtějí, abyste je měli rádi, a proto se k vám chovají hezky. Když pak narazí na někoho, kdo má jiný názor na věc, splují zase s jeho názorem, aby neurazili jeho. Opět je vidět, že histrioni se sami v sobě nevyznají, staví na emocích a nemají pevný základ. Rádi dramatizují a vyhrocují situace, libují si v momentech, kdy je nějaká akce, a ještě větší radost jim dělá, když středem pozornosti mohou být oni. Jsou společenští, zajímají se o druhé lidi a jdou po senzacích. Nezřídka bohužel až tak, že se stávají roznašeči či tvořiteli klepů... Mnoho celebrit a hvězdiček showbyznysu je charakterizováno právě touto strukturou osobnosti. Nic velkého nevykonali, ničeho významného nedosáhli, ale píše se o nich denně... Histrionům nevadí, když se dostanou do nějakého trapasu nebo když se hádají. V obou případech „se něco děje,” a oni jsou aktéři. To je opět rozdíl mezi histriony a narcisy. Narcis půjde do sporu tehdy, když bude mít „páky” na to, aby vyhrál. Hlídá si image a i nepřátele si vybírá. Nešel by do konfliktu s rizikem, že si zničí pověst. Naopak pro histriona je prioritou, aby byl viděn, aby o něm lidé mluvili, ať už v jakékoli souvislosti. Dokáže se na veřejnosti klidně rozbrečet, protože „to tak cítí.” To by narcis udělal jen tehdy, když by vyhodnotil, že mu to přinese nějaké uznání nebo to zapadne do jeho image.

Méně nápadnou, avšak zajímavou stránkou je tzv. „skrytá hysterie.” Takoví lidé nejsou na první pohled vůbec nápadní, spíše šedé myšky. Jsou považováni za nekonfliktní a velmi ochotné. Skrytý histrion na sebe nechce upozorňovat skrz teatralitu, ale skrze snahu vyhovět druhým. Přizpůsobuje se, nikdy nic nenamítá, může působit až jako člověk bez názoru nebo jako člověk typu „kam vítr, tam plášť.” Svoje potřeby a přání odsouvá do pozadí, orientuje se jen na druhé. Může působit až „mučednickým dojmem,” jako tichý trpitel, který se přizpůsobuje tlaku okolí. Je to však jen způsob, jak na sebe upoutat pozornost. Je to vlastně jistý druh egoismu, kdy histrion pod pláštíkem ochoty čeká, že jeho chování okolí ocení. Pokud se tak nestane, propadá pocitům nejistoty a někdy i záchvatům vzteku. Oporu hledá zvnějšku, v jiných lidech nebo ve společenských strukturách. Takový pasivní postoj je však škodlivý, protože nemá daleko k závislosti...A o závislých osobnostech si povíme příště...

Pokud vás povídání o hysterii zaujalo, poznáváte v charakteristice někoho z okolí (nebo třeba sebe), doporučuji knihu „Hysterie - strach z odmítnutí” od Heinze Petera Rőhra.