Včera, když jsem se vracela domů, seděla na lavičce rodinka sousedů. Asi šestiletá holčička vykřikla s dětskou bezelstností mým směrem: „To je zase ta smutná paní!” Otočila jsem se. Nikdo tam nebyl. Takže to jako já?
Snažila jsem se vyhnout rozpakům a přejít s pozdravem kolem. Ještě než jsem ale stačila popřát „dobrý večer”, ozval se tatínek: „Můžu se vás na něco zeptat?”
Tahle otázka mi svou obecností nahání husí kůži. Když odpovím „ano,” mohu se tím upsat téměř čemukoli. Vždy si proto říkám, jaká by byla reakce, kdybych odpověděla „Ne, nemůžete...” Vzhledem k tomu, že však chci utužovat dobré sousedské vztahy, vykouzlím na tváři přívětivý úsměv: „Jasně, copak?”
„No, teď vypadáte úplně jinak, když se usmíváte...” opáčí tatík. „Víte, ne že by mi do toho něco bylo, ale... Vám se něco stalo nebo vám někdo umřel?”
Zírám na něj zcela nechápavě: „Co by se mi mělo stát?”
Tatínek je evidentně na rozpacích, ale já trochu taky. Ozve se žena sedící vedle: „Ale to nic, my si jen tak říkáme, že tady chodíte pořád v tom černém a taková smutná. Tak naše holka si toho dost všímá. Nezlobte se.” Otočí se k dcerce: „To nemůžeš tak pokřikovat na ulici, Adélko.”
„Jo, chodím v černé, mám ji ráda,” pokrčím rameny. Proč se, proboha, cítím, jako bych měla svou zálibu obhajovat?
„Aha, no, já jako ženská to taky chápu,” pokračuje maminka a tváří se...tak nějak omluvně. „Černá je dobrá, my jsme to nemysleli nijak zle. Jen, že chodíte pořád sama v černé a taková smutná.”
No jasně, říkám si v duchu. Chodím sama, protože bydlím sama, chodím v černé, protože miluju černou a vypadám smutně možná proto, že jsem založením melancholik. A žiju s tím docela vesele. Jednoduché, ne?
„Jo, to je v pořádku. Mám černou prostě ráda. To je všechno.”
„Jasný, jasný, tak to nebudeme řešit žejo,” zapojuje se opět otec.
„Nikdo mi neumřel,” uklidním je a dodám: „Zatím tedy.”
„Jasně, neberte si to osobně, to nebylo nic proti vám, že bysme vám chtěli šťourat v životě nebo tak...”
Popřeju jim hezký večer, nechám je koupat se v trapném pocitu, který však zasáhl i mě, a pokračuju v cestě k bytu. Doma se podívám do zrcadla. Nojo. Vypadám trochu jako sicilská vdova: černá krajková halenka, černá sukně s volány, hnědé vlasy, ve kterých je vetknutá červená sponka, imitace růže... Ale mně se to líbí... Černou ráda kombinuju s červenou, jenže člověk musí být opatrný, aby nevypadal moc agresivně. Úplně nejraději mám fialovou barvu, ale fialového oblečení moc není. Černá je jistota. Spolehlivá, protože vypadá elegantně za všech okolností. Shovívavá, protože dokáže zamaskovat nějaké to kilo. Výrazná a zároveň tajemná, když je jí hodně. Dramatická ve spojení s rudou. Černá je moje přítelkyně, královna barev, důstojná a pevná. V žádném případě pro mě není smutná. Občas jí jsem nevěrná s nějakou jinou barvou, protože si uvědomuju sílu vizuálna a oblečení ve společnosti. Ale pak se k ní zase vždycky vrátím. Zahalí mě a já si připadám tak...jak to mám ráda. Výrazně, ale zároveň trochu skrytě. To jsou ty kontrasty. Černá pohltí a integruje všechno...
Když jsem si zařizovala byt, zatoužila jsem po černé ložnici. „Ty ses asi zbláznila, ne?” vyhrkl na mě děda, když jsem mu onehdy sdělila, že si chci vymalovat stěny tmavou barvou. „Vždyť to budeš mít jak v krematoriu! A na to máš teda ještě čas!”
„To člověk nikdy neví...No a co? Jako malá jsem chtěla pracovat v pohřebním ústavu. Je to pro mě normální. Proč bych nemohla mít černou ložnici?” Ale nakonec ji mám fialovou. A fialová je zase barva mystiky. Prý by měla propojovat duchovní a fyzické uvědomění. Což je dobré pro tu tantru...Ale to je zase z jiného (a nepublikovatelného) soudku...
Zkrátka: černá je dobrá. Už je to tak. A přestanu ji nosit až tehdy, kdy někdo vymyslí tmavší barvu... :-)
