Intelektuální rozvoj

Zní to nevěřícně, ale i takové Karlovy Vary se dokáží podepsat na Vašem intelektuálním rozvoji a obohacení. Můžu posloužit zdárným příkladem. 

Po 17 třítýdenních pobytech a navázání kontaktu s mnoha různými lidmi, dokáži se znale i když často především nepotřebně orientovat v ledasčem. Archaicky první pobyt mi přinesl haiku a pak to jelo. Rozvoj a problematika Rijádu /přímo v podání starosty tohoto velkoměsta/, skvosty Marakéše, justiční problematika a právo v Itálii, problematika kanalizace a odpadních vod v Káhiře, podnikání a život v Minsku, výroba traktorů v USA atd. Lázeňská všehochuť.

  Dokonale se vyznám i v kravách. Sarkasticky tentokrát  nemyslím na ženy. Tam mám odhad dosti blbý. Myslím krávu –zvíře. Zapříčinil to spolusedící u stolu v Thermalu. Majitel nejlepšího stáda dojnic v Moravskoslezkém kraji. Takže poučné přednášky u jídla o tom, že kráva má 500 svalů. O přednostech nejlepšího vemena a ústupu ruční práce s ním. Dnes dojí stroj. O podojených litrech mléka večer, ráno, celkem. O tom, že na mléko a dojivost je nejlepší typ krávy holštýnské. O struktuře masového vlákna býčka.  Tyto ohromující informace mají kupodivu i praktický dosah. Pohledem dodnes  ihned správně identifikuji jakoukoliv hovězí flákotu dle vlákna a struktury masa. Neomylně u řezníka vím, že čumím na pozůstatek staré jateční krávy nebo na masíčko mladého býčka. Obojí za jednu cenu, v neměřitelné rozdílnosti kvality. Vychutnávám si často neznalé prodejce za řeznickým pultem. Žel,ve sviních mám obrovský zmatek. Ty nechoval, takže nic zásadního pro život nevím. Jenom něco o těch lidských.

 Pak nastal můj intelektuální rozvoj v problematice tepelných elektráren. Dokonce  v jazyku německém. Ten ovládám velice slušně, dle mluvy rozeznám i akcent saský, vorarlberský, švábský, „berliner“.  Mluvím občas  i v nářečí korutanském. Abych se udržela ve formě a vyhnula  mozkovým masážím o haiku, kravách a jiných obtěžujících tématech,  preferovala jsem vždy v plných kavárnách přisednutí si ke stolečku s cizinci. To obnášelo většinou obecný zdvořilostní dialog. Tu rusky, tu anglicky, výjimečně maďarsky, nejvíc německy. A tak jsem se jednou ocitla na odpolední kávě s Ralfem a jeho kolegou. Z odposlechu bylo jasno, že dle přízvuku pocházejí z oblasti Wurtemberg. Kolega záhy odešel a my klábosili až do večera.

Ralf byl německý fešák mého věku. Pracoval jako expert  ve vedoucí pozici v elektrárně Tušimice. Za účelem ekologizace jejího provozu. Asi po třech setkáních v kavárně se odvážil o něco víc.

„ Vymyslel jsem pro tebe úžasné překvapení ! “

„Jaké ?“ v rychlosti přemítám možnosti co by mě dostali do kolen.

„ Uvidíš. Budeš nadšena. Zítra ve tři odpoledne čekej před hotelem, přijedu pro tebe autem „

„ Jawohl „ odvětím s obavy i s velkým očekáváním.

   Snad mě neodvlékne domů a nezačne na mě páchat sex! Plná obav, těšící se na překvapení, začnu zbrojit. Abych okouzlila krásou, elegancí. V mrazivém únoru rychle kupuji černé lodičky, neprůhledné antracitové punčocháče a nějakou hezkou sukni. Nemůžu do luxusního mercedesu v teplácích nebo džínách. Obléct ve tři odpoledne koktejlové šaty na tanec, není to pravé terno. Přeobjednám všechny lázeňské procedury po 11 hodině. Musím se nachystat a udělat krásná! Uvidí mě za denního světla, co v mém případě je rozdíl značný. Zatím vždy jsme se setkali až po páté hodině, kdy stmívání a mrazivá zima zahalí  nedostatky tváře a postavy.

  Dokonce obětuji nějakou stovku za natáčky, které běžně nepoužívám. U mých pevných vlasů ztrácejí smysl. Vzdušné sexy lokny to je  nedostižný sen. Ale pokouším se ve zásadních životních okamžicích o ně furt. A tak v den D s Ralfem, už ve dvě kašíruji silným lepivým lakem na hlavě něco, co na první pohled vypadá jak kremrole bez náplně. Zkušeně vím, že ve tři opadnou a do šesti to bude dobrý. Pak by  mělo být jedno, co mám na hlavě. Obléknu se do sukně a nej sexy černého svetru s vědomím, že mi v únorovém mrazu bude furt kosa. Já to vydržím. Překvapení určitě bude stát za to hrdinství.

Za husté odpolední chumelenice se blíží bílý mercedes. Ralf zdvořile vystupuje s auta a galantně mě usadí na přední sedadlo. Znalecky odhadnu, že v sukni se mu líbím.

„Na večeři půjdeme do starodávné luxusní restaurace s originální gotickou klenbou „ vyřkne pyšně atraktivní pozvání.

Do večeře daleko a o mé znalosti, že gotický prostor je nevytopitelný radši nebudu mluvit. Vydržím.

„ Nejdřív ti ukážu něco fascinující. Za chvilku jsme tam“

Všímá si mého  pohledu  na velkou černou cihlu s tlačítky, položenou mezi sedadly.

„ To je mobilní telefon, v klidu zavolej domů „

Devadesátá léta a u nás mobil byl viděn leda v seriálu Dallas. Znalecky kývnu, že vím co to je. Zastaví na cigaretu, vypne motor a zavelí ať si zavolám domů. Večer nebude čas. Stydím se říct, že netuším jak to mám udělat. Nějakým instinktem vytočím číslo ke tchýni, která se stará o děti v mé nepřítomnosti a  stlačím nějaký velký čudlík. Slyším řvát tchána, kdo volá, kdo volá,  furt dokola.  Já je slyším, oni mne ne. Pro spokojenost Ralfa hraji divadlo.  Mluvím do telefonu za neutichajícího řvaní z druhé strany. Pak práskli s telefonem a já dokončila svoji etudu v domnění, že si snad nevšimnul, jak s mobilem neumím.Za chvilku zastavujeme před branou elektrárny Tušimice.

„Ty jsi něco zapomněl v práci? „ snívajíc o kytce se ptám.

„ Ne ne, já ti to tady všechno ukáži „

Ani jsem nestihla protestovat. Uniformovaný vrátný, evidentně zapomenutý na vrátnici ještě z časů socializmu, mi podává velké plátěné pruhované pracovní rukavice. Na sako, zateplující mé prsa, přicvakne velkou jmenovku hosta s povolením vstupu do všech prostorů celého rozlehlého areálu. A pak vrchol. Bez zeptání narazí na mé pracně naondulované lokny zpocenou smrdící žlutou těžkou bezpečnostní přilbu. Padám do mdlob u likvidace mé krásy. Cítím lepící lak i všechny zachovalé vlny přicaplé na hlavě. Zůstávám žlutá s helmou jak mimoň.

„ To musím?????“

„ Bez toho pohyb v areálu nelze“ pobaveně nekompromisně  říká vrátný.

Vstupujeme do haly, kde má Ralf svoji kancelář. Před ní stojí šest převážně typicky vykrmených zdatných německých kolegů.Podřízení  mě vítají na významném pracovišti, pro normálního smrtelníka nedostupném. Každý mi podává ruku a představuje se plným jménem a funkci. Připadám si jak Margaret Tatcher při privatizaci železáren v Sheffieldu.

V ředitelské pracovně zůstáváme v osamění. Ralfík začne rolovat rýsovací papír v neskutečně velkých rozměrech s nákresem něčeho v rozměru tak 2x4m.  Tužkou mi ukazuje detaily projektu,  mluví o procesu odsiřování a čištění elektrárny od škodlivin. Asi hodinu vykládá a souběžně ukazuje na pauzáku, kde odchytávají jaký popílek, kolik tun škodlivin denně nám odsuď spadne na hlavu, kolik z toho se dá udělat sádry a tak dále. Zoufale poslouchám, no nevnímám. Po hodině to utnu zvoláním.

„ Mám hlad“

„ Za chvilku pojedeme, ještě ti něco musím ukázat. Dej si rukavice“

 Ksakru, to zní nebezpečně. A už vycházíme ven do tmy a pustého areálu. Zastavuje u prvního obrovitého komína, kterému nedohlédnu na konec. Ani nevím jak vyběhnul do výšky. Volá na mne asi z desáté šprusle, umožňující výstup po komíně na horu.

„ Pojď za mnou, uvidíš něco úžasné“

Okamžitě vidím Postřížiny. Ovšem přisvětlený areál elektrárny, já s přilbou na hlavě, má daleko k romantické eskapádě ve filmu. Ruce ke kovovým šprušlím mi přimrzají, lodičky na tenké zledovatělé tyči kloužou a mne je zle od žaludku už na čtvrté šprušli. Pohled na rozlehlou osvětlenou elektrárnu i když zasycená dlouhým odborným výkladem,  nepovažuji za něco, co musím ve svém pozemském životě vidět. Asi ze dvou výškových metrů opatrně podělaná strachy slézám dolů. Zklamaný Ralf mě následuje. Na vrátnici vše odevzdám v očekávání lukulské večeře.

Omyl. Ralf zavelí.

„ A tedˇti ukáží Prunéřov“

„ Ale vždyť to je stejná elektrárna, je mi zima a mám hlad“ namítám k dalšímu pozvání do jiné obdobné  elektrárny.

„ Ne ne,  vysvětlím a ukážu ti rozdíly, i ty ve výkonnu“ nezapře německou důslednost a preciznost.

Předpokládala  bych snahu o jiné výkony, ale tohle?  Několik hodin - popílky, škodliviny, odpad, odkalování, záchytné filtry a k tomu fyzický výkon na zamrzlém komínu! Ani náhodou znovu!

Bez rozloučení utíkám od mercedesu. Vyděšena, zmrzlá stopnu první auto. To ještě stihnu večeři v Thermalu.

 Elektrárna Tušimice