Ať už máme rádi Vánoce anebo ne, každý má nějakou vzpomínku s nimi spojenou. I já mám nějaké a jiné jsem nenávratně zapomněla.
Tak třeba když jsme se s manželem rozhodli schovat všechny dárky za postýlku tak, aby nebyly vidět. Vešli jsme pak do pokoje s pětiletou dcerou, ale to zklamání v očích už bych podruhé vidět nechtěla. To mi pak bylo dlouho líto. Zato zážitek u prvního stromečku s vnukem, když to začal vnímat, byl úžasný. Čekali jsme spolu u něj v pokojíčku a vyhlíželi z okna Ježíška. Pak něco dole zazvonilo a on běžel ze schodů rovnou za zvukem. Tam uviděl poprvé nadílku, lehl si na zem a radostí začal kopat nožičkami a křičet. Tahle vzpomínka hřeje.
Maminka mi kdysi svěřila, že její nejhorší Vánoce byly, když byla po operaci a nestihla koupit tolik dárků, kolik chtěla. Ale asi se tenkrát strefila, protože jsme byli u stromečku spokojeni, a tak jí spadl kámen ze srdce. Asi nepochopila, že my jsme byli nejšťastnější, že se z nemocnice vrátila a mohli jsme slavit Vánoce pohromadě.
Maminky se týká i vzpomínka, která sice nebyla o dárcích, ale o štěstí. To bylo v roce 2010, kdy ji po sedmi měsících pustili z nemocnice po ataku mrtvice, byla doma celá vyhublá a zmatená, protože takový pobyt zanechá stopy na duši. Sestra si tenkrát vzala dovolenou a po týdnu péče vypadala o 5 let starší. Ale byli jsme všichni rádi, že ji máme doma a můžeme se o ni postarat. Přišla jsem na Štědrý den, abych sestru vystřídala a když bylo odpoledne, pomalu jsem se chystala k odchodu za rodinou. Šla jsem maminku obejmout a rozloučit se s ní, když řekla: „Alice, já kakám.“
A to byl můj nejhezčí dárek k Vánocům.
Mým blízkým i přátelům děkuji za hezké chvíle v tomto roce, všem pak přeji šťastné prožití vánočních dnů.
