Na pouti

Tančily spolu samy dvě ženy, jako už mnohokrát. Vůbec jim to nevadilo a nekazilo den. Muzika hrála jako o život, a tak se chvílemi daly i do zpěvu.

Ten den byl náročný i krásný zároveň. Chvíle, která nám dovolí zapomenout na všechny nesnáze. Chvíle, která se nikdy přesně nezopakuje a zanechá jen pocit. Dodnes cítím ten pocit a vidím, jak spolu tančí na parketě a hraje živá kapela. V jejich spontánním tanci byla láska k životu, partnerství i porozumění.  

Obě už tenkrát byly samy, spojovala je společná minulost. Společně prožitá léta v jednom bytě, stejná prožitá bolest po rozpadu rodiny, boj se ztrátami iluzí, vztahů i blízkých, i umění se poprat s každým dnem. Ať spolu nebo bez sebe, sdílely stejné starosti, i když jich někdy bylo moc. Byly si navzájem moc blízké, bývalá snacha a tchyně, moje maminka a babička.

Přitom po všem, co za těch pár let prožily, by třeba mohly úplně přetrhat veškerá pouta. Ony však s lehkostí vytáčely na parketě polku a nikdo by ani neuhodl, kolik společných starostí je tížilo.

Je to už snad padesát let …

Na místě, kde tenkrát tančily, není už veselo jako dřív, nevyhrává dechovka a snad není ani hospoda. Ale když mám cestu kolem, zastavím se. Pořád je vidím spolu tančit a cítím energii, kterou vyzařovaly.