Období dušiček, to je čas vzpomínání. Ačkoli si chceme připomínat své nejmilejší v dobách šťastnějších, osud někdy zapracuje a je nám naděleno i pár vzpomínek neveselých.
Moje maminka byla posledních šest let postižena mozkovou příhodou a ochrnula na jednu stranu těla. Je to už dvanáct let. Prvních pár měsíců ležela v léčebně dlouhodobě nemocných Thomayerovy nemocnice a čekala, zda se její stav pohne k lepšímu. Moc nadějí nám nedávali, ale po všech zkušenostech to zpětně vidím jako pozitivní období, protože nás naučilo mnohému, co jsme do té doby nepochopili. Nebylo to lehké, máma byla do poslední chvíle plná života a milovala akci, jenomže teď mohla jen ležet na posteli a čekat, co bude.
Pro nás sourozence, kteří jsme se střídali každý den u její postele a obtěžovali lékaře, když jsme chtěli slyšet aspoň nějakou prognózu, to nebylo vůbec dobré období. Někdy jsem se ve dveřích při odchodu potkala s „havrany“, jak se říká pracovníkům pohřebních služeb, a to moc víry v dobrou prognózu nenabízelo. Mamka ale pořád projevovala zájem, a to bylo povzbuzující.
Tenkrát v nemocnici zároveň probíhala rekonstrukce, pokojíčky se postupně zútulňovaly, ale pacienty stěhovali sem a tam. No, co se dalo dělat? Každou neděli jsem hned po vstupu na oddělení vzala invalidní vozík, dojela si pro mámu do postele a jely jsme na chodbu koukat na televizi. Tam už sedával pán věkem tak něco po padesátce po amputaci nohy. Učil se fungovat a čekal na dohojení. Maminka se s ním seznámila, povídali si, pak dostali oba večeři a mohli se najíst u stolu jako lidi. Obvykle jsem mámě něco přinesla na přilepšenou, jednou květákové placičky. Nabízím tomu pánovi, aby si vzal a on, že ne, kroutil hlavou. Pak se osmělil, jednu si vzal a na to mi povídá: „Já blbec, říkám, že nechci, a přitom je to tak dobrý!“
Ta doba, kdy mamka byla nemocná, nám sice dala trápení nad jejím stavem a dřinu, když jsme se snažili jí pomáhat. Doktoři se tenkrát mýlili. Nakonec domů nejela umřít, ale ještě si s námi skoro šest let užila. Naučila se, že někdy neškodí být pasivní, že nemusí všechno zastat sama a taky že je hezké spolu jenom tak být a není k tomu nic potřeba.
