Je po prázdninách, včera začaly povinnosti už i v poslanecké sněmovně a tak si užívám své poslední volné dny a přemítám, co jsem v létě prožila.
Bylo rozhodně lepší než dvě léta předtím, zbavila jsem se paniky, že už se nikdy nikam nepodívám a uklidnila se. Letos v létě jsem získala jen strach, že už mi doma nezatopí, že nepoteče teplá voda a prostě budou už jen samé potíže, ale věřím na zázraky a třeba se stane něco, co všechno nakonec změní. Svetry mám, petrolejka taky a vařit nebudu.
Nemá cenu pořád řešit, co bude, někdy je dobré si uvědomit, co bylo.
Cestu do jižních krajin jsme letos začali v Maďarsku. Lázně, kam občas jezdíme, mám ráda, je tam pohoda a jejich kuchyně prostě svádí k hříchu a hříchy máme rádi. Hřešila jsem jedním langošem. Večerní diskotéce kupodivu vévodil Karel Gott a hity osmdesátek, takže jako doma. Bylo to příjemné. Ráno jsem si dala snídani a pak …
Když mě při prvním pobytu štípla vosa a když jsem začala křičet a vykopla pantofli, vnouček se smál na celé kolo a scénku ještě půl roku předváděl. Brala jsem to jako náhodu a nakonec jsme se tomu smáli. Letos mě ale u snídaně pichla sršeň a to už moc k smíchu nebylo. Noha otekla a ještě tři dny byla jako těžký balvan. Když jsem hledala rady na internetu, jaká je první pomoc, všude jsem se dočetla, že sršeň má žihadlo, které může zabít, ale co s tím, tam nepsali. Smířená jsem tedy čekala na nejhorší. Nabyla jsem dojmu, že mě vosy a sršni v Maďarsku nemají rády.
Ten den mě čekalo ještě další překvapení, ale o tom až jindy. Teď užívám poslední chvilky klidu a všechny starosti odkládáme až po neděli. Doufám, že poslední letní dny budou už jen o klidu. Pohled do zeleně uklidňuje.
