Harmonikář

„Život je jako divadelní hra: nezáleží na tom, jak dlouhé představení bylo, ale jak dobře se zahrálo.“ —  Seneca  

Stál tam, nedaleko Café de Paris,

kde káva přenáší uprostřed Prahy do země voňavek a levandulí.

Hrál a jeho harmonika zněla na konci zimy šansonem a létem.

Já zprvu jeho tóny odmítala, jako by mohly za to,

že zvuk nástroje a písně kazí jindy žebravé kolovrátky v metru.

Stál tam štíhlý a ryšavý, vzhledem tak trochu Francouz.

Jen v košili zastrčené do kalhot, rezavá vlna vlasů mu zakrývala tvář.

Opřel se do kláves a druhou rukou tahal měch,

a pak mi naskočila vůně moře a levandulí.

Červená tramvaj se proměnila v loď a právě opouštěla přístav.

Merci, pouliční muzikante, dlužím za úžasnou píseň.

Co píšu píseň?

Bylo to kouzlo v podání excelentního čaroděje.