Občas vzpomínáme na předvánoční období, ale obvykle vytěsníme negativní myšlenky a hledáme jen pozitivní atmosféru, která je taková kouzelná.
Jenomže každá mince má dvě strany - předvánoční období i konec roku jsou zároveň období shonu a dohánění restů. A to všechno s sebou přináší roztěkanost, konflikty, nervové vypětí a stres. Je to možná i proto, že se stáváme citlivějšími a zranitelnějšími, všechno se nás o něco víc dotýká.
Jelikož většinu života pracuji mezi lidmi, vím, jak se období konce roku, ale i období před dovolenými podepisuje na psychice, a to se může projevovat zkratkovitým jednáním, vyvoláváním konfliktů a zhoršením mezilidských vztahů. Mám i spoustu zkušeností s tím, jak některé konflikty řešit, snažím se pomoci třeba radou nebo aspoň vyjádřením účasti, protože už dávno vím, že stejně nemohu vyřešit všechny problémy světa. Letošní rok mi navíc ukázal, že jsou daleko horší, než by mě mohlo napadnout a tak jsem se zaměřila na ty, které mohu ovlivnit. Ostatní nechávám druhým.
V letošním roce mě nejvíc citově oslovil konflikt na Ukrajině, proti němu mi třeba hádky na úrovni domácí politické scény připadají malicherné, ačkoli nad některými momenty z politického života mi zůstal i letos rozum stát. Záběry bombardování, zraněných i zabitých mnou otřásly a hodně bolely, hlavně obrázky starých lidí, kteří museli prchat na lůžku nebo přišli o život. Je těžké si to jenom představit. Ty obrázky bolely. Sama jsem měla postiženou maminku a poprvé mi nebylo líto, že se toho nedožila.
Já vím, ani tenhle problém nemohu vyřešit a tak se zase starám hlavně o své blízké vděčná za to, že můžeme žít relativně v klidu a pořád si spolu užívat jenom obyčejné všední trampoty. Ale ani ty nejsou tak úplně banální, člověk se o všechno musí pořád dohadovat...
Manželova maminka pobývá v domově pro seniory, protože je také nehybná a když si jakž takž zvykla na pobyt s paní na společném pokoji, přistěhovali jim na pokoj ještě třetí paní, která má rozbouraný pokoj kvůli rekonstrukci. Prý na „přechodné období“.
To víte, babičky z toho byly nerudné, protože skříně s jejich věcmi jim vystěhovali do veřejného prostoru na chodbu a nikdo se jich moc neptal a „přechodné období“ bylo specifikováno jako „snad to bude do vánoc“. Vánoce se kvapem blíží, ale rekonstrukce není hotová, tak se třetí paní těší na pohádky, protože jinak v pokoji nemá televizi.
Naštvalo mě to! Nikde žádná omluva ani pořádná komunikace, do věci jsem se vložila a snažila se ovlivnit situaci ke spokojenosti všem. Udělala jsem mírné dusno, ale bylo mi vysvětleno, že prý kvůli mně dělníci o vánocích stejně pracovat nebudou a že prý se „do Vánoc“ posunulo na leden až únor. Něčeho jsem přece dosáhla, i když oproti očekávání je to vlastně nic, akorát mám pocit, že jsem udělala vše, co bylo v mé moci.
Svět je krásné místo, jenom my si ho děláme horší. Bohužel se na sebe moc neusmíváme a nemáme čas vžívat se do situace jiných, kteří už toho sami moc ovlivnit nemohou. Děti mají aspoň maminky, kde se mohou vybrečet, seniory už nikdo moc nerespektuje. Tohle jednou všichni pochopíme, ale pak už asi bude pozdě.
No, nechci s tím unavovat, každý máme svých starostí dost a věřím, že pro spokojenost svých bližních se zase přetrhneme, aby bylo dobře všem. Přeji si, ať všem všechno vychází, ať stíháme koupit dárky, zabít kapra, zamíchat salát a užívat si klid. A taky všem, co mají možnost rekreace na horách, ať si pak po celoroční práci pěkně zalyžují, třeba v Harrachově.
