Vietnamští nosiči, vysmáté babky a plastové židličky (fotovzpomínky

Vietnam je taková zapeklitá země. Vlastně ani nevím, co mě tam hnalo. Nebo možná si ještě matně vzpomínám, ale na to jsem tak nějak v šoku, potu a únavě po příletu do Ho Chi Minh City zapomněla.

Musím se přiznat, že mě celkem dojal už jen samotný fakt, že mám v ruce letenku s tak ikonickou destinací. Co si budem namlouvat, prodírat se upatlanýma přecpanýma uličkama, být vděčná za každou sekundu, kdy nás nikdo nepřejel a dusit se v nedýchatelném smogu tohoto megaměsta, je zážitek (Yakarta má krutou konkurenci). Moje rozmazlené plíce pukaly nadšením. 

To nic ale není proti organizovanému zmatku šíleného Mekongu, kde mi - uspokojena tím nejlepším ananasem a polívkou, jakou jsem kdy jedla - zůstával rozum stát nad naprosto bláznivým chaosem na pár sbitých dřevěných prknech s trochou plechu, které se zmítaly někde mezi potopením do smradlavé bahnité břečky a rozpadnutím na dřevěné úhlí.

Po několikadenní povinné pauze na sesbírání vlastních kostí, roztřáslých neurčitě po zdejších silničních komunikacích, jsem uklidnila své rozhrkané nervy v jedinečných muzeích a překrásných císařských palácích a mauzoleích. Halong nehalong, bulíky si na nos věšejte někomu jinému. Přede mnou ta přírodní zvěrstva, za překrásnou záclonkou chráněných útesů, neschováte.   

To už jsem ale sebrala odvahu a sílu vydat se na sever, kde jsem obdivovala krásu krutého podhůří, kde přežít musí být fakt umění. Smekám. Asi bych byla velmystryní ve sprintu na velké vzdálenosti, kdybych tu musela žít.  

Vietnam je zkrátka šílenství.

Šílenství organizované zakomplexovanosti a nekontrolované prostoty.

Šílenství nikde jinde se nenacházející krásy i strach nahánějící hrůzy.

Šílenství chudoby i neskonalého bohatství.

Šílenství prázdnoty spící na klenotech dávno minulé císařské historie.

Šílenství se smutkem bojujícího štěstí.

A při tom všem se furt maká od nevidím do nevidím. Furt se někam jde a jede. Furt fšechno frčí. Furt se něco veze a nese. Na věku vůbec nezáleží.