Papouščí opereta
„Tak jo. Prima nápad!“ uznala jsem, když mi taťka v autě stáhl můj šátek přes oči, abych jakože nic neviděla. A pak jsme všichni někam jeli. Ne moc dlouho, ale z toho, co nám mamka vykládala mi došlo, že jedeme do nějakého kouzelného lesa, kde rostou jedny z nejvyšších eukalyptů Austrálie, a že podle mapy, co jsme dostali, se tam někde nachází ohromný poklad, který je chráněný tajemnýma tvorama, co vydají poklad jenom těm, co mají narozeniny.
Věděla jsem, že to je zase jedna z mamčiných her, a přestože mi bylo jasné, že tam žádný poklad nebude, nechtěla jsem jí kazit radost, a jenom nadšeně přikyvovala a pokukovala spodem šátku ven.
Naši se nejdřív, jako obyčejně, dohadovali, kterou odbočku vzít a kde zaparkovat, ale po několika nezdařených pokusech musel taťka přiznat, že ta odbočka, co ukazovala mamka hned na začátku, byla ta správná.
A tak tam jel.
Když jsem vystupovala z auta, bez jakéhokoliv varování mi něco obtěžkalo hlavu. Potom se všude okolo nás začalo něco jako svištět. Něco jsem měla na rameni a pak to zase zmizelo. Znělo to jako když chceme vyfénovat Harryho po vykoupání (to byl náš pes) a ten nám všem zdrhá pod rukama a nohama a zběsile se snaží ukrýt na stropě.
Nevydržela jsem to a strhla si šátek.
A bylo po narozeninovém překvapení.
To, co mi před chvíli sedělo na rameni a na hlavě byl nádherný bílý papoušek kakadů. Kam jsem se podívala , jich bylo spousta. „Mamííí, tatíííí, máš semínka?“ A mamka zašmátrala ve svém kouzelném batůžku, odkud vždycky vytáhne to co potřebuju. A vytáhla pytlík slunečnicových semínek.
„Děkujůůůůů“, vrhla jsem se po něm s takovou vervou, že se mi málem všechny vysypaly na zem „to bylo o fous“, oddychla jsem si. Mamka jenom protočila oči v sloup a hodila po mě takový ten vyčítavý pohled. Ale můžu já za to, že jsem nešika po taťkovi?
Okolo nás to svištělo jako kulky v bitvě, říkal taťka. Což o to, mě se to líbilo, ale podle panického okřiku a zděšeného mávání rukama a nohama okolo sebe a poletování skoro stejně zběsilého jako těch papoušků, jsem soudila že mnoha dámám a slečnám moc ne.
Brácha ten zase stál jako zkoprnělý a kdyby si nedržel ruky na uších, aby ten řev nemusel poslouchat, asi by sebou zmítal jakbysmet.
Papoušků jsem viděla i v centru Melbourne několik. Většinou jenom jako barevnou šmouhu, jak v páru rychle s vřískotem proletěli okolo našeho hotelového okna. Nebo jsem je zahlédla skrýté vysoko v eukalyptech, jak něco dolují v těch malých oříšcích co tam nahoře rostou. Jinde jsme viděli, jak papoušci devastují omítku nákupního střediska a ve vydolovaných dírách, si dělají hnízdo.
Přilítali další a další, lezli přes sebe, poskakovali, dohadovali se o jednotlivá semínka. Byla to fakt dobrá mela. No, jako všude, když se něco rozdává zadarmo.
Mamka klikala foťákem jak o život a v duchu se určitě modlila, aby jí nedošla baterka a aby aspoň něco z toho bylo zaostřené. A já s taťkou stála s nataženýma rukama uprostřed toho zmatku ozdobená papouškama jako vánoční stromeček.
Byli dost těžcí. To teda jo. Několikrát mi sedli na hlavu, a ja myslela, že mi upadne. „Jak mají hladké a teplé tlapky, tati, že?“ Bylo to parádní.
Čas se pro mě zastavil. Úplně jsem zapomněla na poklad i na dort, co mi naši slíbili.
A lítali další a další. Nejdřív lítali v desítkách, pak stovkách a pak všichni splynuly v jeden ohromnej mrak. A mě došla zrníčka!
Vztekle jsem kopla do země, až všichni papoušci ode mě poskočili.
„To jsou potvory mazané!“ usvědčil taťka, „oni okamžitě poznají, že už jim nemáme co dát a klidně si uletí za jinýma. Nevadí. Tak jdeme hledat pokláááád, piráti!“
„To byla paráda, co? Líbilo se ti to?“ poznamenala mamka poté, co s velkými problémy odlepila foťák od oka a spokojeně se na mě usmála. Jí se to totiž taky líbilo. Až na bráchu. Ten se za celou dobu prakticky ani nehnul. Stál tam uprostřed té mely jako zkamenělej, s oběma rukama na uších, aby nemusel poslouchat ten křik. Ale nevím, jestli se bál křiku těch uřvaných slečen nebo papoušků.
Je fakt, že jejich řev je fakt ohlušující. Hlavně večer. Tam kde bydlíme, ne moc daleko od centra Melbourne, je každý večer takové halabalů, když se slétavají na hnízdění do stromů v parcích a pouliční zeleni, že kolikrát nemůžu usnout. Po pravdě, nevím co je ale horší. Jejich noční vřískot, anebo nechtěný budíček několik hodin poté ještě před rozbřeskem.
A tak jsme vytáhli mapu a po červené cestičce jsme se vydali hledat pirátský poklad. Řev papoušků vystřídalo křupání listí a suché kůry pod nohama a kličkovali jsme mezi vysokánskými eukalypty. Před sluníčkem nás stínily ohromné listy kapradin, co se nám tyčily nad hlavami. A tam v jednom obrovitánském kmeni, který jsme nemohli ani všichni dohromady obejmout, ukrytém pod obříma kapradinama v termity prokousaném doupěti, jsme našli krásně třpytící dva drahokami, 4 zlaťáky (ale ty byly jenom čokoládové) a 2 jablíčka. Přesně jak mapa ukazovala. Špica. Ty teda jsou. Pochvalovali jsme si oba s bráchou křišťály a těšili se, jak si je doma přidáme do sbírky.
„Mamííí, a můžu si jednoho papouška vzít domů?“
„Néééé“ křičel brácha. Hmm, po cestě nazpátek k autu musím vymyslet, jak ho ještě přesvědčit. „Tak aspoň klokana, ... nebo žraloka?“
Alexandra Synac
Hedvábné pohlazení z Kambodže
Nevím proč, ale vždycky jsem toužila vidět, jak se dělá hedvábí. Možná pod vaším stromečkem nebude letos chybět hedvábný šátek, polštář nebo třeba kravata. Víte ale, jak to vlastně s tím hedvábím bylo? Kolik práce jde do něčeho tak lehkého a jemného?
Alexandra Synac
Když chybí slunce: obrazem
Když chybí slunce a dušičce je ouvej, není nad to vydat se jinam, kde ho je dost. A někdy není ani třeba vylézat z pyžama. Jako třeba dnes. Snad se trošku ohřejete.
Alexandra Synac
Bumerang do každé rodiny? Aneb není bumerang jako bumerang ...
Člověk si řekne bumerang jako bumerang, ale ono to není až zas taková pravda. Vlastně ne každý zahnutý „bumerang“ co lítá, je bumerang. Ale hezky od začátku ...
Alexandra Synac
Slunce, moře, velryby
Tak jako Troškův film začíná protivně povznášejícím pískáním, které se vám během pár sekund usadí jako brouk v hlavě, tak tento příběh začíná stejně nakažlivým šuměním a rozkošným žbluňkáním toxicky modrého oceánu, jehož konce nevidno.
Alexandra Synac
Tam za tou duhou ... (barevné fotomatiné)
Tam, tam, tam za tou duhouza modrou horou a snad ještě dál.Tam, tam, tam za tou duhoutam žije ten o němž sen se mi zdál.
Další články autora |
Studentky rozrušila přednáška psycholožky, tři dívky skončily v nemocnici
Na kutnohorské střední škole zasahovali záchranáři kvůli skupině rozrušených studentek. Dívky...
Podvod století za 2,4 miliardy. Ortinskému hrozí osm let a peněžitý trest 25 milionů
Luxusní auta, zlaté cihly, diamanty a drahé nemovitosti. To vše si kupoval osmadvacetiletý Jakub...
Rusové hlásí průlom fronty. Ukrajinská minela jim přihrála klíčové město
Premium Jako „den průlomů“ oslavují ruští vojenští blogeři pondělní události na doněcké frontě, kde se...
NATO by Rusy porazilo, Putin má jedinou naději, řekl polský ministr zahraničí
Rusko by se mělo bát Severoatlantické aliance, protože ho v případě střetu s ní čeká „nevyhnutelná...
Pokleknete a budete prosit. Generál slíbil zničit NATO do roku 2030
Velitel čečenských sil bojujících na Ukrajině a věrný obdivovatel ruského prezidenta Vladimira...
Silný vítr komplikuje dopravu. Z Havlíčkova Brodu nejezdí vlaky na dvou tratích
Silný vítr potrápil hlavně řidiče na Pardubicku. Z důvodu pádu několika stromů museli policisté...
V O2 areně prochází voda magnetickou rezonancí. Zlepší led pro MS v hokeji
Organizátoři se připravují na mistrovství světa v ledním hokeji, nedávno instalovali unikátní...
První máj lákal motorkáře, nehodu na Klatovsku jeden z nich nepřežil
Krásné počasí a sváteční volno vytáhly ven motorkáře, jarní vyjížďky měly ale v Plzeňském kraji i...
Práce k lidem patří, hodnotí účastníci první máj. Oslavy zdůrazňují i politici
Politické strany, hnutí a spolky a jejich příznivci se sešli k oslavám prvního máje. V Praze se...
- Počet článků 154
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 2572x
https://www.instagram.com/ardna_xella/