Takový titulek se objevil v komunistickém tisku po zveřejnění Charty 77. Dnes jsou podobnými, hanlivými přízvisky častováni signatáři petice Mír a spravedlnost.
Je zarážející, že lidé, kteří tuto iniciativu odsuzují převzali rétoriku bývalého Rudého práva, ale kdo se pohybuje tady na blogu tím nemůže být příliš překvapen, protože právě i zde si rétorika mnoha zastydlých antikomunistů často nezadá s jejich ideovými protivníky, tedy zarytými bolševiky. Vraťme se ale ke zmíněné petici, která do ruda rozpálila nejen pravičáky, ale kritiku schytala i z leva. Smutné ovšem je, že mnozí z těch co petici odsuzují se nezabývají jejím textem, ale jsou to prostě lidé, kteří věří, že jediný akceptovatelný mír může nastat po vítězství ukrajinských zbraní a osvobození území, které Rusko okupuje. Zní to sice logicky, otázkou ovšem zůstává, zda je to reálné. A právě toto pochybnosti provází myšlení lidí ke kterým patří i autoři petice, které bych vytknul především dvě věci, které se ani tak netýkají té první části, která podává pohled autorů na vznik, vývoj a současný stav konfliktu na Ukrajině, ale hlavně části druhé, která vyzývá českou vládu ke konkrétním krokům, které by naše vláda měla provést, či které by měla prosazovat.
První výtka se týká přezkoumání dopadů embarga na Rusko a jeho případného zrušení, pokud se neprokáže, že embargo je opravdu účinné. Petice poněkud sobecky zdůrazňuje dopady sankcí na život našich obyvatel, tedy zdražování potravin, energií atd., které dnes trápí mnoho českých domácností a do kontrastu k tomu dává životní úroveň politiků, kteří válku, do konečného vítězství, podporují, a jež finanční nouzi netrpí. V reálu to tak opravdu je, ale všichni víme, že solidarita něco stojí a že tedy pokud chceme být solidární s bojující Ukrajinou tak se to nutně dotkne i těch, kteří mají, jak se říká, sami málo. Solidaritu tedy ano, ale je potřeba nastavit systém tak, aby lidé byli solidární v poměru ke svým příjmům, což by nejlépe vyřešilo zavedení progresivního zdanění.
Asi nejvíce rozpálil odpůrce petice bod dva druhé části, ve kterém autoři vyzývají vládu, aby podpořila uzavření příměří mezi bojujícími stranami, k čemuž by Rusko mělo motivovat zastavení dodávek západních zbraní Ukrajině a zmírnění embarga. Problémem není ani tak samostatné vizi zastavení dodávek zbraní, či omezení embarga, což jsou věci, které by se mohly stát jedněmi z těch, které by strany konfliktu řešily u jednacího stolu, ale to, že by tyto ústupky Rusku měly být učiněny předběžně, což by poškodilo a znevýhodnilo Ukrajince ještě před začátkem jednání. Kritici bodu dva také kladou otázku, proč není alespoň naznačeno, jak by příměří mělo vypadat, zda by bylo vytvořeno nějaké demilitarizované pásmo, vyslány modré přilby atd. a o čem by vlastně měly strany konfliktu jednat, tedy zda by šlo o obnovení svrchovanosti Ukrajiny na územích v předválečných hranicích, nebo o vyhlášení referend pod mezinárodní kontrolou, které by mohly přinést regiónům na východě autonomii, či dokonce možnost připojení k Rusku. Či zda o tom, kdo zaplatí válečné škody, kdo bude garantovat mír, jaký bude budoucí statut Ukrajiny apod. Matěj Stropnický k tomuto řekl, že o tom, o čem by měly strany jednat by měly rozhodovat především ony, a že to tedy není věc příslušící těm, kteří k jednání jenom vybízejí.
Postoj k válce na Ukrajině je dnes jedna z věcí, která se nejvíce podílí na štěpení naší společnosti. Většina lidí u nás označuje za jasného agresora Rusko, je pro přijímání ukrajinských uprchlíků a není ani proti ekonomické pomoci Ukrajině, ale již 58 % lidí odmítá dodávky zbraní této zemi. Jen minimum lidí se naopak staví jednoznačně na stranu Ruska a odmítá označit Rusko za agresora. Pak je tady ovšem značná část lidí, kteří jsou pro určitou míru solidarity s Ukrajinou, ale takříkajíc odtud potud. Toto jsou lidé, na které dopadá ekonomická krize, kterou akcelerovala i válka, lidé, kterým někteří vyčítají sobeckost, protože nemíní přinášet takové ekonomické oběti na oltář solidarity, jako by si představovala naše vláda a mainstream. Názory těchto lidí se tedy logicky dostávají do sporu s lidmi, kteří bezbřehou solidaritu, včetně té vojenské podporují.
Štěpení probíhá i v otázce, zda řešení konfliktu lze dosáhnout jen bezpodmínečným vítězstvím Ukrajiny, nebo zda je možností řešení i uzavření příměří a zasednutí k jednacímu stolu. Vláda a mainstream prosazuje mír vybojovaný na válečném poli. Ti, co o jednoznačném vítězství jedné, či druhé strany pochybují, ti, kteří v prodlužování konfliktu vidí další tisíce zmařených životů a obrovské materiální škody by byli radši, kdyby zbraně umlkli a nastoupili diplomaté. Ty druhé se snaží oslovit právě i petice Mír a spravedlnost, které lze vytknout mnoho věcí, ale je to prostě první pokus vytvořit mírovou platformu, která by byla opozicí k „jestřábí“ politice vlády a názoru mainstreamu. Kritikům petice se do ní daří úspěšně trefovat, a to nejen kvůli některým sporným částem, ale i kvůli pochybným politickým postojům některých jejich signatářů.
Ovšem právě zde se často demokratická diskuse láme v argumentační fauly, personalizaci, urážky, či obviňování z rusofilství, či podpory Putina. Jsou hledány nesmyslné historické paralely např. s Mnichovem atd. Nikdo z autorů petice přitom nežádá, aby se jednání neúčastnila Ukrajina, aby byly splněny všechny požadavky Rusů. Konflikt na Ukrajině je typickou ukázkou nejednoznačnosti mezinárodního práva, kde se princip sebeurčení dostává do konfliktu s principem územní celistvosti. Nejednoznačnost vede k tomu, že strany sporu upřednostňují vždy ten, který jim hraje do karet a výsledkem jsou konflikty, které nemohou mít pro všechny spravedlivé řešení. Rozdělení Československa bylo výjimkou potvrzující pravidlo, realita bývá jiná. Jak dopadne konflikt na Ukrajině, jaká cesta povede k jeho řešení dnes nikdo nemůže vědět, a tak by neměly být vynášeny jednoznačné soudy o tom, kdo má lepší vizi, jak ho ukončit. Urážkami, podpásovkami, oprašováním bolševických metod a rétoriky nikdo své pravdy nedosáhne.
