Událost s tzv. „náklaďákem smrti“ ukazuje, že uprchlická krize, které v současné době čelí Evropa, vyžaduje rychlé a radikální řešení.
Možností jak vyřešit současnou uprchlickou krizi se nabízí několik, ale je otázkou, která z nich je z dlouhodobého hlediska výhodná a v praxi realizovatelná. Liberálové by zajisté navrhovali otevřít hranice a neomezovat tak pohyb osob hledajících nový domov. Toto řešení má však podstatnou chybu v tom, že část příchozích, zejména s islámským vyznáním, by se jen těžko asimilovala do evropského prostředí a hrozil by kulturní a ekonomický rozvrat starého kontinentu. Druhou možností je americký model, tedy vybudování plotu na suchozemské hranici a snaha zajištovat uprchlíky již na moři a vracet je do zemí ze kterých přicházejí. Problém toho to řešení je v tom, že například Řecko má velmi členité pobřeží a vzdálenost od tureckého pobřeží je velmi malá, což efektivní zajišťování uprchlíků na moři značně ztěžuje.
Jako ideálnější se mi jeví australský model, kdy se australské úřady dohodly s vládami některých okolních zemí, do kterých zadržené uprchlíky za úplatu vracejí. Problémem je v tom, že veškeré země Severní Afriky odmítají tento model přijmout a totéž se týká Turecka, odkud se do Evropy valí uprchlíci z Blízkého východu. Stupeň ohrožení Evropy je ovšem tak velký, že řešení krize vyžaduje nestandartní řešení, které by znamenalo i případné porušení mezinárodního práva. Základem toho to modifikovaného řešení by bylo vybudování obřích uprchlických táborů v Severní Africe a v Turecku do kterých by byli přemisťováni veškeří lidé, kteří neoprávněně překročili hranice Evropské unie. Uprchlíkům by v těchto táborech byla poskytována základní zdravotní péče a potraviny a tito by pak mohli žádat jednotlivé státy EU o přistěhovalecká víza. Jednotlivé státy Evropy by se pak samy mohly rozhodnout, zda uprchlíka přijmou, či ne. Jak jsem již uvedl, tak Turecko a státy Severní Afriky toto řešení zatím odmítají, ale Evropa je natolik ekonomicky a vojensky silná, že může dotčené státy k vytvoření táborů donutit. V případě Turecka by se samozřejmě jednalo především o ekonomické a diplomatické prostředky nátlaku a to jak pozitivní motivace, či hrozba sankcí. V případě Afriky by Evropa mohla použít stejné páky, a pokud by neuspěla, tak bych nevyloučil ani vojenskou intervenci do Libye, kde by evropská vojska obsadila část území. Toto řešení sice odporuje mezinárodnímu právu, ale jak víme z historie, tak s tím si většina silných států neláme příliš hlavu, když tyto státy potřebují prosadit svou vůli. Toto řešení je potřeba realizovat co nejdříve, protože jinak se budou opakovat podobné tragédie jako ta v Rakousku a proud uprchlíků a ekonomických migrantů bude dál sílit. Je zřejmé, že máme-li tyto lidi od invaze do Evropy odradit, musíme je zadržet mimo hranice EU, protože jakmile jednou vstoupí na evropskou půdu, je jejich repatriace velmi složitá.
