Alespoň tak se vyjádřil v pondělí v pořadu Dvacet minut Radiožurnálu a dodal, že podporu, Člověka v tísni, opozici v některých zemích, je potřeba brát jen jako příspěvek k rozvoji tamní občanské společnosti.
Politika by to samozřejmě nebyla, kdyby ČvT podporovala např. kubánské zahrádkáře, ale pokud ovšem podporuje tamější disidenty, tak už to politikou poněkud zavání. Snaha omezit státní výdaje na činnost některých neziskovek tyto zajisté znervózňuje, protože tyto „firmy“, které se často rozrostly do obrovských molochů, po státních dotacích samozřejmě touží. Šimon Pánek se pokoušel možný výpadek příjmů od našeho státu bagatelizovat a tvrdil, že svou činnost může ČvT v pohodě dál financovat prostřednictvím soukromých dárců od nás i ze zahraničí, či prostředky dodanými EU a některými státy, kterou naši NGO štědře podporují. Náš stát jen už prý nemůže očekávat, že při akcích této organizace bude vlát naše vlajka, když k ní bude naše vláda tak macešská. Znělo to trochu jako vydírání, ale pán ředitel to tak jistě nemyslel.
Celkem by mě ovšem zajímalo, zda tato organizace také ukončí své kurzy „kritického myšlení“ na našich školách, kde spolu s dalším podobným subjektem – Evropskými hodnotami vysvětlují naši mládeži jak nepodlehnout všudypřítomné propagandě Kremlu a která pravda je ta opravdu pravdivá, což samozřejmě také nemá s politikou nic společného. Sice nechápu, proč se o podobných věcech s žáky nemluví jejich učitelé občanské výchovy, ale holt asi ty naše pedagogické fakulty stojí za starou belu a je nutno si najímat „experty“. Člověk v tísni samozřejmě koná i spoustu prospěšných aktivit, ale právě propojení charity s politikou vytváří dojem, že ta charita není až tak nezištná, ale že má také své politické pozadí.
Není to samozřejmě nic nového, vždyť i misijní činnost katolické církve přispívala, kromě např. šíření vzdělanosti, i k růstu její moci a získávání dalších dušiček planoucí pro její věc. Říká se tomu použití soft power, tedy použití měkké síly k prosazování politických cílů, k čemuž ČvT zřejmě nevyužívala a nevyužívá jen naše vláda, ale i politické skupiny ze zahraničí, což je vidět např. i z toho, že ČvT se často zapojuje do procesu konsolidace v zemích, které naši „spojenci“, stačili nedlouho před tím poněkud „rozflákat“, či že propaguje v našich školách liberalismus jako jedinou správnou ideologii. V některých zemích jsou takové neziskovky označovány za rezidenty a platí pro ně jiná pravidla než pro domácí NGOs (např. v USA, či v Rusku), ale u nás si takové neziskovky mohou užívat svobodu opravdu naplno. Pokud někdo dělá charitu, ať dělá charitu, pokud chce dělat politiku, ať dělá politiku, ale propojování těchto dvou věcí dělá dojem, že se zde nehraje čistá hra a ani pěkná slova Šimona Pánka o svobodě, solidaritě a pomoci potřebným na tom nic nezmění.
