Volby do senátu ČR znovu poukázaly na fakt, že mandát mnohého senátora je tak slabý, že silnější je i mandát zastupitele středně velkého městečka.
Pondělní právo otisklo vtip karikaturisty Miroslava Kemela, který bych rád reprodukoval, ale autorský zákon mi to zapovídá. Zkusím ho tedy alespoň popsat. Na obrázku jsou zástupci ODS na tiskové konferenci po ukončení senátních voleb a jejich předseda Fiala nadšeně pronáší tyto větičky: „Je to zásadní zlom pro tuto zemi. ODS vyhrála volby, o které volič neměl zájem…“ Výstižné a úsměvné až na to, že náš úsměv trochu ztuhne, když si uvědomíme, že v instituci, která hraje důležitou roli v našem ústavním pořádku, sedí zástupci lidu, kteří zastupují jen značně minoritní část voličů. Diskuse o tom, zda je senát přínosem pro naši demokracii, se vedou již od jeho vzniku, protože dost lidí tehdy naštvalo, že zřízení této komory bylo jen reakcí na zrušení Federálního shromáždění, kdy se nějak nevědělo co udělat s přebytečnými zákonodárci. Aby politické elity obhájili vznik této instituce tak argumentovali tím, že tato slouží jako pojistka proti snahám stran, ovládajících sněmovnu, prosazovat zákony, které by byly v rozporu s demokratickými principy a jejichž přijetí by mohlo vést k etablování nedemokratického režimu.
Jak ovšem víme, tak veto senátu může, u běžných zákonů, přehlasovat sněmovna 101 hlasy, a co se týče zákonu ústavních, tak o jejich platnosti by měl spíše rozhodovat Ústavní soud, než účelově vytvořená instituce, která je v unitárním státě jaksi nadbytečná. V liberální demokracii probíhá dělba moci mezi mocí zákonodárnou, výkonnou a soudní, přičemž moc zákonodárná kontroluje moc výkonnou a moc soudní pak moc zákonodárnou. Druhá parlamentní komora má opodstatnění při federálním uspořádání státu, kdy v této komoře jsou zastoupeni zástupci jednotlivých části federálního celku, jako např. v USA. Vznik druhé komory v unitárním státě je zbytečný, protože kontrola sněmovny senátem jen nesystémově přebírá pravomoci Ústavního soudu. Jako jediné opodstatnění této komory v našem ústavním pořádku je možno spatřovat pouze v tom, že opravuje některé legislativní zmetky, přijaté ve sněmovně, ale je potřeba zamyslet se nad tím, zda není trochu luxusem, aby pro tuto činnost vznikla druhá parlamentní komora.
Slabý mandát senátorů dělá vrásky i některým zákonodárcům, kteří si uvědomují, že senátní výstupy nelze v takovém případě brát jako vůli většiny, která by v demokracii měla hrát rozhodující roli. Všichni vědí, že hlavní překážkou větší volební účasti je systém dvoukolového hlasování, který do druhého kola posílá jen dva soupeře a pro příznivce poražených v prvním kole se jejich duel pak stává většinou nezajímavý. Jednokolové hlasování by volební účast mohlo zvednout někde ke třiceti, čtyřiceti procentům, což sice také není úplně optimální, ale lepší než nic. Problémem je, že dvoukolového systému se nechtějí vzdát středové strany, které z něho profitují, a pak je také otázkou, jaký způsob volby vybrat v jednokolovém volebním systému. Varianta, kdy vítěz obdrží mandát na základě získáním prosté většiny hlasů je kritizována z důvodu, že i ona často vede k vítězství kandidátu ze slabým mandátem a také proto, že může vést ke zvolení „extrémistů“, což přece nelze dopustit. Jako kompromis se jeví tzv. australský model, který ovšem nemá zatím moc zastánců.
Senát vznikl jako trafika a mnoho voličů jej také jako trafiku, pro např. opotřebované politiky, či neúspěšné hradní kandidáty, také bere. Politici měli velmi dlouhou dobu na to, aby přesvědčili voliče o smysluplnosti senátu, ale to se nestalo. Naše ústavní uspořádání může, v současné podobě, samozřejmě fungovat i nadále, ale pokud v systému, který je označován za vládu lidu rozhodují lidé, které drtivá většina lidu nezvolila, tak je něco špatně. Lze jen doufat, že toto zjištění dojde i našim politickým elitám a začnou v této věci konat.
