Že historie je v mnoha pořadech ČT vykládána selektivně, či zkresleně, je stará vesta a tak nikoho asi nepřekvapí, že se i Václav Moravec občas snaží, překroutit si ji k obrazu svému, tedy spíše k obrazu,......
který se nám snaží vytvářet „partička revolucionářů“ ovládající ČT od roku 1989.
Tato „partička“ dodává divákům jen takové informace, které zapadají do jejich pohledu na svět a věci které do tohoto schématu nezapadávají, jsou prostě přecházeny taktním mlčením, či jsou podávány ve zkreslené formě. Generační výměna na postech šéfredaktorů a redaktorů hlavních publicistických a zpravodajských pořadů téměř neprobíhá a tak na obrazovce vidíme jen staré známé tváře a slyšíme stále stejnou obehranou písničku. Potvrzením výše uvedeného byl i nedělní pořad OVM, který se, mimo jiné, dotkl i případné podpory vlády ANO a ČSSD od poslanců KSČM. Václav Moravec se na základě krátkého sestřihu událostí z posledních 28 let snažil dokázat, že s komunisty v této době spolupracoval již kde kdo, ale že zde existuje jedna světlá výjimka, která si s „bolševiky“ nezadala. Tou výjimkou je samozřejmě ikona polistopadové doby – prezident Václav Havel, ale položme si otázku, zadal si Václav Havel s komunisty, nebo to byl opravdu muž pevných zásad? Pro „úderku“ z ČT je náš bývalý pán prezident samozřejmě čistý jak lilie, o čemž nás páni redaktoři dnes a denně přesvědčují a i pamětníci jim to občas žerou. Že pán Havel dělal v polistopadové době divoké názorové přemety, si pamětníci ještě snad vybaví, stačí si jen připomenout jeho postoje k politicko-ekonomickému směřování, k státoprávnímu uspořádaní, či jeho názory na směřování naší zahraniční politiky. Obraty o sto osmdesát stupňů, pragmatismus a flexibilní měnění postojů, posun od pozic pacifisty k vojenskému jestřábu, to všechno jsou taktně zamlčované tváře Václava Havla.
Vraťme se však ke vztahu Václava Havla a komunistů. Pro mnohé mladé lidi je jistě záhadou, jak mohl být Václav Havel zvolen prvním polistopadovým prezidentem hlasy komunistů, kteří ovládali tehdejší FS. Odpověď na tuto otázku částečně nalezneme v dokumentu Labyrintem revoluce, dle kterého se před první volbou prezidenta uskutečnila tajná schůzka Václava Havla s komunistickým předsedou Federální vlády – Marianem Čalfou. Čalfa údajně Havlovi slíbil hlasy komunistických poslanců a je zřejmé, že za to od Havla také něco požadoval. Co to přesně bylo, se dosud sice nepodařilo objasnit, ale pán Čalfa vydržel ve svém křesle až do roku 1992 a poté působil jako poradce pána prezidenta, což o mnohém vypovídá. Pánu Čalfovi, jako mnoha dalším překabátěných komunistů, stačilo zahodit stranickou knížku a cesta ke korýtkům jim zůstala otevřena. Nelze samozřejmě nikomu z tehdejších členů KSČ vyčítat, že ukončili své členství ve straně, ale těmi, kteří se řídili heslem kam vítr, tam plášť je možno jen opovrhovat a je paradoxem, že tito Václavu Havlovi nevadili.
Karel Čapek kdysi napsal slova, která jakoby pocházela z počátku devadesátých let:
Ano, mnoho se změnilo, ale lidé zůstali stejní; jenomže teď víme líp, kdo je kdo. Kdo je slušný, byl slušný vždycky; kdo byl věrný, byl věrný i teď. Kdo se točí s větrem, točil se s větrem i dřív. Kdo myslí, že teď přišla jeho chvíle, myslí vždycky jenom na sebe. Nikdo se nestává přeběhlíkem, kdo jím nebyl vždycky. Kdo mění víru, neměl žádnou. Člověka nepředěláš, jenom se ti vybarví.
Václav Havel s komunisty spolupracoval, nebyli to sice vrcholoví představitele minulého režimu, ale byli to oportunisté, kteří byli ochotni pracovat pro kohokoliv, kdo jim byl schopen zajistit karieru a přísun materiálních požitků. Pamětníkům ČT hlavy nevymyje, ale je smutné, že mladá generace nedostává úplné a nezkreslené informace a žije v bludu, který vytváří mediální divize „pražské kavárny“ – neveřejnoprávní ČT.
