Uznávám, že tento titulek zavání poněkud gulášem, ale kdo zaznamenal jednu nezapomenutelnou hlášku z filmu „Vážení přátelé, ano“ tak ví, že všechno souvisí se vším, a že i věci, události a osoby, které se zdánlivě míjejí,
mohou mít něco společného. Inspiraci k tomuto článku pro mě byla tabulka ve které její autor srovnával programové priority Okamurovy SPD, před nedávno proběhlými volbami, a Hitlerovy NSDAP, před volbami v roce 1933. Jistá shoda názorů obou „vůdců“ na politiku a jejich postojů k liberální demokracii se tam sice dala najít, ale přece jen toto srovnání bylo značně mimo a to minimálně z důvodu, že zatímco Hitler mínil své vize vážně uskutečnit, tak pro Okamuru je politika zřejmě jen výtahem k politické a ekonomické moci. Co mě ovšem zaujalo, nebylo srovnání Okamury a Hitlera, ale současné doby a doby z počátku třicátých let, především úpadek levicových stran v dnešní epoše a době téměř před devadesáti lety.
Kdo trochu sleduje politiku, tak si jistě všiml, že podobně jako u nás, tak i na západě, když klesala levice ke dnu, tak se současně s tím zvyšovaly i preference nacionalistických a protievropských stran, což je srovnatelné i ze situací na počátku třicátých let. Proti třicátým letům se změnilo jen to, že vymezování se proti diktátu Společnosti národů nahradilo vymezování se vůči Bruselu a nenávist vůči neárijcům se změnila v rozpoutání poněkud negativních nálad vůči přistěhovalcům. Zarážející ovšem je, že i když nacionalisté sbírali a sbírají body jak v první části dvacátého století, tak i na počátku století jednadvacátého, tak hospodářská a sociální situace byla a je značně odlišná. Na počátku třicátých let postihla svět, potažmo Německo Velká hospodářská krize, která přinesla milióny nezaměstnaných, bídu a hlad, zatímco nyní zažívá ekonomika boom a sociální situace je ve většině zemí Evropy stabilizovaná. Tedy to, že na počátku třicátých let se v mnoha zemích Evropy dostávaly k moci nacionalistické a fašistické strany, které chudým lidem nabízely práci a privilegia plynoucí k příslušnosti k vyvolené rase a střední a vyšší třídě pak ochranu před rudým chaosem, mělo jistou logiku, kdežto nyní jejich úspěšnost zdánlivě žádnou logiku nedává.
Když píši zdánlivě, tak mám zejména na mysli to, že většina z voličů tradiční levice, která "přeběhla" k Okamurovi, nevidí pro sebe žádné výhody plynoucí z členství v EU a naopak se cítí šikanována různými nařízeními a předpisy přicházejícími z Bruselu. Z důvodů svých majetkových poměrů tito voliči také téměř necestují do zahraničí a zadrátování republiky by jim tedy asi také až tak moc nevadilo. Navíc obří přistěhovalecká vlna, zejména z islámských zemí, a s ní související vzrůst teroristických útoků, samozřejmě zneklidňuje každého normálně uvažujícího občana a vede k naštvání lidí na „vítačku“ Merkelovou a neschopné, či lépe řečeno všehoschopné, evropské představitele úřadující z Bruselu. Jistá logika tedy v jejich rozhodnutí je, ale jejich rozhodnutí i racionální? Pán Okamura má výhodu v tom, že ač klasický populista, disponuje na rozdíl od pana Babiše jasně formulovanými, lehce zapamatovatelnými předvolební sliby. Lidé obě seskupení volí, aniž obvykle ve straně znají kohokoliv jiného než stranického lídra, ale u SPD se jim vždy vybaví, že to jsou ti, kteří nás vysvobodí z područí Bruselu a nedovolí, aby se k nám stěhovali „čmoudi“, které budeme živit skrze náš sociální systém. V kontextu obav, které vyvolává migračmí vlna, tak pán Okamura a spol. přišel na vážně jednoduchý a účinný recept jak uspět v jakýchkoliv volbách.
A co na to levice, které tento jednoduchý recept odlákal statisíce voličů? Levice je trochu ve schizofréní situaci. Základem její ideologie totiž byla vždy solidarita a internacionalismus a odhodit tyto své letité priority nemůže jen tak bez toho, aby se nestala nedůvěryhodnou. V KSČM i ČSSD se ovšem nalézají velké skupiny straníků i stranických vůdců, kteří věří, že mohou být Okamurovější než Okamura a nacionalistickou kartou se dostat zpět na vrchol. Soudruh Skála a pán Chovanec se snaží přesvědčit své spolustraníky, že tento směr má budoucnost a zapomínají na staré pořekadlo proč chodit za kováříčkem, když je tady kovář. Všichni víme, že dnešní uspořádání EU není ideální, ale bojovníci za czexit zapomínají lidem říci, že nejsme Britanie a nikdy si nedovedeme vyjednat, po případném odchodu z EU, takové podmínky, jako tato země. Že mnoho států by s námi pravděpodobně opět obnovilo vízový styk, naši studenti by neměli přístup k Erasmu, že by nejspíše byla tvrdě poškozena naše ekonomika a naše závislost na blahovůli Německa by se spíše prohloubila, než zmenšila.
Co se týče přístupu k migraci, tak je samozřejmě blbost řešit bídu a utrpení v různých koutech světa tím, že postižené lidi převezeme k nám, tisíce kilometrů daleko a vmísíme je do zcela odlišné kultury. Prevence konfliktů a rozvojová pomoc, to by měly být levicové nástroje jak těmto lidem pomoci. Opravdoví levičáci by se neměli přidávat k hysterickým reakcím, jako byly ty na poskytnutí stipendií několika studentům s Nigerie, a vzpomenout si například na to, že na Kubě studují medicínu tisíce studentů ze zemí třetího světa, kteří v budoucnu zachrání možná milióny životů. Je potřeba si také stále připomínat starou pravdu, že pokud dává chudý, dává dvakrát. Není možno se vymlouvat, že náš stát by měl být štědrý, až bude všichni jezdit v mercedesech a bydlet ve vilách na předměstí. Vzpomeňme si co solidarita znamenala pro naše dědy, kteří se skládali po halířích a vytvářeli tak fondy, které jim umožňovaly se vzdělávat, či podporovat své druhy, kteří se dostali do existenčních prolémů.
Autentická levice to dnes nemá opravdu lehké. Po WW2 se pravici za souhlasného přitakávání soc. dem. podařilo přesvědčit lidi, že solidarita a život v pospolitosti patří do starého železa, že moderní a rozumné je chovat se individualisticky, myslet především na svůj prospěch. Zapomněli jsme, že v kolébce demokracie Řecku byla nejvyšší cností služba obci. Dnešní liberální demokracie hodnoty převrátila a nedivme se tedy, že nám vládnou buďto "šíbři" nebo oligarchové, důchodce nám okrádají „šmejdi“ a že i když jsme si formálně všichni rovni, tak ve skutečnosti jsou ti majetnější a "vyčuranější" stále rovnější. Tradiční levice nemá šanci uspět, pokud se ji nepodaří změnit myšlení lidí. Nahrazovat programovou prázdnotu nacionalismem je cestou do pekel. Tradiční levice si musí najít svou cestu a neuhýbat ani k nacionalismu, ani k sociálnímu liberalismu, který na naší politickou scénu přinesli piráti. Nebude to jednoduché, nezbytné jsou personální změny, je potřeba změnit image stran, ujasnit si programové priority, je potřeba mluvit jasně a uvědomit si, že volič dnes dá při svém rozhodování více na emoce, než na racionální volbu. Svět se rychle mění, čekají nás nové výzvy a já mám za to, že i v tomto světě bude tradiční levice zapotřebí. Možná se změní názvy tradičních levicových stran, možná některá zanikne, ale touha po vytvoření sociálně spravedlivé společnosti, společnosti založené na pospolitosti a solidaritě tady zůstane.
