- Napište nám
- Kontakty
- Reklama
- VOP
- Osobní údaje
- Nastavení soukromí
- Cookies
- AV služby
- Kariéra
- Předplatné MF DNES
Téměř třicet let od pádu režimu, který je často poněkud chybně nazýván režimem komunistickým, je část občanů a studentů mobilizována do boje s nepřítelem, jehož reálná moc skončila s koncem studené války a rozpadem Sovětského svazu. Strašení návratem ke starým pořádkům, jehož důkazem má být znovuzvolení M. Zemana prezidentem, vítězství hnutí ANO ve volbách a obsazení čela několika parlamentních výborů a podvýborů členy KSČM, přimělo část veřejnosti, aby se zapojila do pouličních demonstrací, petičních akcí a studentské stávky a zachránila tak naši „demokracii“ před jejími rozvraceči. Trnem v oku těchto „demokratů“ je především politický styl a nezávislá zahraniční politika našeho prezidenta a poněkud specifické představy o řízení a fungování státu, se kterými přichází současný předseda vlády v demisi A. Babiš.
Samozřejmě můžeme mít výhrady k metodám, které tito dva politici používají k prosazování svých politických a ekonomických cílů, ale je úsměvné se domnívat, že by se chystali demontovat režim, který jim přinesl moc a panu Babišovi i miliardový majetek. Stejně tak je hloupé podsouvat jím antievropanství, protože je známo, že např. podnikání A. Babiše je poměrně značně provázáno s přísunem evropských dotací. Ovšem, když chceš psa bíti, tak hůl si vždycky najdeš a u nás se touto holí stal osvědčený antikomunismus. Označit někoho za zastánce starých pořádků je totiž velmi jednoduché a vůbec nevadí, že jde o válku minulou, válku s imaginárním nepřítelem. Jde přece hlavně o to, mobilizovat veřejnost, aby zabránila „morálnímu“ úpadku a ohrožení „demokracie“, což má v reálu přinést body tzv. demokratické opozici a zajistit stálý přísun financí různým neziskovkám, ústavům a mediálním hlasatelům pravd, pro které představuje boj s „komunismem“ životní zajištění, nebo si jím jen opečovávají své ego.
Je ovšem antikomunismus spásou demokracie, nebo jen metoda vyhánění čerta ďáblem? Antikomunismus totiž není jen běžnou anti-ideologií, ale na rozdíl od např. anti-fašismu, nebo anti-liberalismu, se stal prostředkem pro dodání legitimity režimům, které lze obvykle označit za nedemokratické a někdy je lze nazvat i brutálními diktaturami srovnatelnými s totalitními režimy jako např. ten Stalina, či Hitlera. Tyto režimy měly svůj hlavní boom v době studené války, kdy vznikaly proti-komunistické personální diktatury, sultanistické režimy, či vojenské junty v mnoha státech světa od Latinské Ameriky, přes Asii až po Afriku. Zaštiťování se bojem s komunismem jim dávalo nejen zdání legitimity, ale přinášelo jim i vojenskou a hospodářskou pomoc západu, což byl bonus, který byl často nezbytný pro jejich holé přežití.
V době studené války politikům na západě moc nevadilo, že tyto režimy disponují teroristickými bezpečnostními složkami, které oponenty režimu mučili, či zabíjeli bez soudů, že k boji s opozicí je využívána armáda a jednotky paramilitáres, které jen ve Střední Americe mají na svědomí statisíce životů. Extrémem byl tzv. Indonéský masakr, kdy jen v letech 1965 – 1966 nechal indonéský generál Suharto povraždit 500 000 – 1 000 000 údajných komunistů. Přesto, že všechny tyto údaje jsou známy, tak tyto režimy jsou řazeny „pouze“ mezi režimy autoritářské a ne mezi režimy totalitní, protože antikomunismus přece není řazen mezi oficiální ideologie.
To, že se u nás některé skupiny, či jednotlivci snaží oprašovat antikomunismus vždy, když se jim to hodí, není, z výše uvedených důvodů, překvapující, ale poněkud překvapující je, že na tuto "anti-ideologii" z dob studené války stále ještě kladně reaguje poměrně velká skupina lidí. Možná, že je to tím, že zločiny "anti-komunismu" jsou dnes zamlčovány a lidem je podáván jen černobílý obraz minulé epochy. Určitě nelze přehlédnout zločiny Stalinismu, Maoismu aj., ale komunismus nemá jen tyto směry a tak jako se lidé toužící po moci a fanatici vyskytovali mezi komunisty, tak se samozřejmě vyskytují i na druhé straně barikády. Zakázat antikomunismus nelze, stejně jako nelze zakázat touhu po sociálně spravedlivé společnosti, za kterou bojovali naši dědové – anarchisté, socialisté, křesťanští sociálové, sociální demokraté, či komunisté. Lze však upozorňovat na konkrétní zločiny, bojovat s dogmaty a podporovat rozvoj kritického myšlení. Je třeba si připomínat, že jako není svět černobílý, tak stejně černobílá není ani historie.
Další články autora |
Nespavost a problémy se spánkem se v různé míře objevují až u 30 % dětí. Mohou se projevovat častým buzením, problémy s usínáním, brzkým vstáváním...