Českou republikou obchází strašidlo komunismu. „Kavárníci“ a studenti spojte se do jednotné fronty, pozdvihněte červené karty a vytáhněte do svatého boje proti bolševické hydře, která se chystá zardousit naši mladou (?) demokracii
Téměř třicet let od pádu režimu, který je často poněkud chybně nazýván režimem komunistickým, je část občanů a studentů mobilizována do boje s nepřítelem, jehož reálná moc skončila s koncem studené války a rozpadem Sovětského svazu. Strašení návratem ke starým pořádkům, jehož důkazem má být znovuzvolení M. Zemana prezidentem, vítězství hnutí ANO ve volbách a obsazení čela několika parlamentních výborů a podvýborů členy KSČM, přimělo část veřejnosti, aby se zapojila do pouličních demonstrací, petičních akcí a studentské stávky a zachránila tak naši „demokracii“ před jejími rozvraceči. Trnem v oku těchto „demokratů“ je především politický styl a nezávislá zahraniční politika našeho prezidenta a poněkud specifické představy o řízení a fungování státu, se kterými přichází současný předseda vlády v demisi A. Babiš.
Samozřejmě můžeme mít výhrady k metodám, které tito dva politici používají k prosazování svých politických a ekonomických cílů, ale je úsměvné se domnívat, že by se chystali demontovat režim, který jim přinesl moc a panu Babišovi i miliardový majetek. Stejně tak je hloupé podsouvat jím antievropanství, protože je známo, že např. podnikání A. Babiše je poměrně značně provázáno s přísunem evropských dotací. Ovšem, když chceš psa bíti, tak hůl si vždycky najdeš a u nás se touto holí stal osvědčený antikomunismus. Označit někoho za zastánce starých pořádků je totiž velmi jednoduché a vůbec nevadí, že jde o válku minulou, válku s imaginárním nepřítelem. Jde přece hlavně o to, mobilizovat veřejnost, aby zabránila „morálnímu“ úpadku a ohrožení „demokracie“, což má v reálu přinést body tzv. demokratické opozici a zajistit stálý přísun financí různým neziskovkám, ústavům a mediálním hlasatelům pravd, pro které představuje boj s „komunismem“ životní zajištění, nebo si jím jen opečovávají své ego.
Je ovšem antikomunismus spásou demokracie, nebo jen metoda vyhánění čerta ďáblem? Antikomunismus totiž není jen běžnou anti-ideologií, ale na rozdíl od např. anti-fašismu, nebo anti-liberalismu, se stal prostředkem pro dodání legitimity režimům, které lze obvykle označit za nedemokratické a někdy je lze nazvat i brutálními diktaturami srovnatelnými s totalitními režimy jako např. ten Stalina, či Hitlera. Tyto režimy měly svůj hlavní boom v době studené války, kdy vznikaly proti-komunistické personální diktatury, sultanistické režimy, či vojenské junty v mnoha státech světa od Latinské Ameriky, přes Asii až po Afriku. Zaštiťování se bojem s komunismem jim dávalo nejen zdání legitimity, ale přinášelo jim i vojenskou a hospodářskou pomoc západu, což byl bonus, který byl často nezbytný pro jejich holé přežití.
V době studené války politikům na západě moc nevadilo, že tyto režimy disponují teroristickými bezpečnostními složkami, které oponenty režimu mučili, či zabíjeli bez soudů, že k boji s opozicí je využívána armáda a jednotky paramilitáres, které jen ve Střední Americe mají na svědomí statisíce životů. Extrémem byl tzv. Indonéský masakr, kdy jen v letech 1965 – 1966 nechal indonéský generál Suharto povraždit 500 000 – 1 000 000 údajných komunistů. Přesto, že všechny tyto údaje jsou známy, tak tyto režimy jsou řazeny „pouze“ mezi režimy autoritářské a ne mezi režimy totalitní, protože antikomunismus přece není řazen mezi oficiální ideologie.
To, že se u nás některé skupiny, či jednotlivci snaží oprašovat antikomunismus vždy, když se jim to hodí, není, z výše uvedených důvodů, překvapující, ale poněkud překvapující je, že na tuto "anti-ideologii" z dob studené války stále ještě kladně reaguje poměrně velká skupina lidí. Možná, že je to tím, že zločiny "anti-komunismu" jsou dnes zamlčovány a lidem je podáván jen černobílý obraz minulé epochy. Určitě nelze přehlédnout zločiny Stalinismu, Maoismu aj., ale komunismus nemá jen tyto směry a tak jako se lidé toužící po moci a fanatici vyskytovali mezi komunisty, tak se samozřejmě vyskytují i na druhé straně barikády. Zakázat antikomunismus nelze, stejně jako nelze zakázat touhu po sociálně spravedlivé společnosti, za kterou bojovali naši dědové – anarchisté, socialisté, křesťanští sociálové, sociální demokraté, či komunisté. Lze však upozorňovat na konkrétní zločiny, bojovat s dogmaty a podporovat rozvoj kritického myšlení. Je třeba si připomínat, že jako není svět černobílý, tak stejně černobílá není ani historie.
