V minulých dnech započala ve veřejném prostoru diskuse, zda podnikatelé, jimž stát uzavřel jejich podniky, či zakázal jejich podnikatelské aktivity, mají nárok na odškodnění, či ne.
Jako mávnutím kouzelného proutku se ihned vynořila spousta právních odborníků, kteří nám servírují nezpochybnitelné závěry, jak je potřeba věc řešit. Základní premisou přitom je, zda poškození mají na odškodnění právní nárok, nebo zda je pomoc státu brát jen jako výraz solidarity s těmi, co se ne vlastní vinou dostali mnohdy i do existenčních potíží. Nebudu si hrát na právníka a hledat někde na netu paragrafy, které by podpořily můj pohled na věc, ale zkusím vám podat svůj laický názor, postavený na logických závěrech.
Zastánci absolutního práva na odškodnění argumentují většinou tím, že jejich podniky jim nezavřela pandemie, ale stát, a že tedy stát má povinnost nahradit jim škody. Četl jsem tady příklady např. v tom smyslu, že pokud vám provozovnu vytopí soused a tím vám poškodí podnikání, tak tento soused je povinen uhradit i škodu, což je jistě pravda, ale lze opravdu přirovnávat vytopení provozovny se zásahem státu v době pandemie smrtelné choroby? V titulku jsem zmínil povodeň a hurikán, tedy přírodní katastrofy, u kterých, když vypuknou, tak již lze jen těžko mírnit jejich následky. Stát v těchto případech postiženým pomáhá, ale nikde jsem nedočetl, že by například evakuovaní podnikatelé měli nárok na nějaké odškodné.
Pandemie koronaviru je svým způsobem také taková katastrofa, rozdíl je ale v tom, že v tomto případě může stát zasáhnout i v jejím průběhu a přijímáním některých opatření má možnost zmirňovat její následky. Přesněji, stát má povinnost chránit životy svých občanů a v rámci toho musí přijímat opatření přiměřená k nebezpečí, které hrozí. Jak je ale vidět z názorů mnoha diskutujících, tak státu dávají jen na výběr ze dvou možností – buď státe zaplať odškodné, nebo jsi nás státe měl nechat podnikat virus, nevirus. Dle mne celkem zajímavý přístup. Poněkud morbidní představa plných hospod, divadel a stadiónů, vedle plných nemocnic, márnic a hřbitovů.
Jak již jsem napsal, tak si nechci hrát na právníka, ale jako laikovi mi z logiky věci vyplývá, že stát má povinnost být solidární s těmi, které jeho rozhodnutí v době krize poškodila, ale míra odškodnění je na jeho možnostech a ne na tom, aby si někdo odškodnění nárokoval a nejlépe v plné výši. Stát a solidarita jsou pojmy, které některým lidem leží poněkud v žaludku a chápu, že dnes raději mluví o právních nárocích, než aby přiznali, že nynější katastrofa je něco jiného, než vytopení hospody sousedem. Krizí budeme, až na výjimky, poškozeni všichni a je potřeba pochopit, že stát, i kdyby chtěl, tak prostě všechny odškodnit nemůže. Někdo přijde o zaměstnání, někomu se sníží plat, někomu půjdou do háje jeho úspory atd. atd. O odškodnění podnikatelů budou pravděpodobně rozhodovat soudy a já nechci jejich rozhodnutí předjímat. Můj názor ovšen je, aby stát byl maximálně solidární se všemi, která krize poškodila, ale snaha něco si vynucovat je v kontextu situace, kterou stát musí řešit je s prominutím poněkud scestná.
