Včera večer mě potěšil ministr zahraničí Lubomír Zaorálek, když v Událostech, komentářích reagoval na můj poslední blog a diváky několikrát ujistil, že ČR, potažmo NATO, nehledá v Rusku nepřítele, ale chce s ním vést dialog.
Diváci si zajisté také všimli, že Lubomír Zaorálek významně omezil svůj útočný tón vůči Rusku, který kulminoval před víkendovým zasedáním NATO ve Varšavě, a volil daleko méně konfrontační rétoriku. Tato změna zapadá do kontextu výsledků víkendového zasedání, jehož výstupem bylo i prohlášení generálního tajemníka NATO Jense Stoltenberga, který řekl, že Rusko i přes modernizaci své armády, ztrojnásobení vojenského rozpočtu za několik posledních let a zvýšenou asertivitu není pro západ bezprostřední hrozbou. Ovšem jak by také mohlo, když jeho výdaje na zbrojení jsou „pouhých“ 84 mld. US dolarů proti 610 mld. US dolarů, které na zbrojení v roce 2015 vydaly Spojené státy. Ani tato obrovská suma však zřejmě nestačí, a USA tlačí své „spojence“ do dalšího zvyšování vojenských výdajů což by zajisté znamenalo roztočení dalšího kola závodu ve zbrojení. Jak mě upozornil jeden diskutující, k mému výše uvedenému článku, tak uzbrojení Ruska je legitimním prostředkem k jeho pacifikaci s čímž mohu souhlasit, ale mám za to, že toto řešení neúměrně zvyšuje riziko eskalace konfliktu a především odčerpává ze světové ekonomiky obrovské finanční zdroje, které místo aby šly na realizaci rozumných projektů, tak se jen přelijí do kapes vojensko-průmyslového komplexu.
Jak by měl tedy dialog Rusko – NATO vypadat? Zaorálek divákům oznámil, že na středečním zasedání NATO – Rusko se bude především jednat o předcházení kolizí mezi letadly a loděmi obou stran, což je jistě záslužné, ale očekával bych poněkud více. Co třeba vybudování několikasetkilometrových demilitarizovaných a bezletových zón u společné hranice, nabídka oboustranně garantované neutrality státům na pomezí, které se nemíní ve sporu angažovat, nebo nalezení společného přístupu k řešení sporu zda při separatistických tendencích by měl převládat princip územní celistvosti a národní suverenity, či mají národnostní, případně náboženské menšiny, právo požadovat svou samostatnost a za jakých podmínek. Tyto otázky, ale asi západní politiky příliš netrápí a přes svou rétoriku raději volí jednodušší řešení. Větší dislokace vojsk u hranic NATO, a to včetně našich jednotek, jistě ke zmirňování napětí příliš nepřispěje, ale je to odzkoušená taktika studené války, která se některým generálům asi zaryla za nehty. NATO však volí i inovativní prostředky. Jak Zaorálek prohlásil, tak naše republika se již podílí na válce proti tzv. trollům a naše vláda také využije proti ruské propagandě služby schopných novinářů, čehož si čtenáři, orientující se v mediálním prostoru, už také zajisté všimli.
Je zřejmé, že NATO se chystá ve vztahu k Rusku použít osvědčenou taktiku cukru a biče. Je ovšem otázkou, zda se Rusko nechá pasovat do role hloupého oslíka, který za kostku cukru, či po ráně bičem bude skákat, jak se drezérovi zalíbí. Po konci studené války věřila většina lidí na západě i východě, že nastává doba prosperity, prostá vojenské konfrontace. Ekonomické zájmy určitých skupin majetkové oligarchie plus nereálné ambice některých politiků a generálů však tuto vizi odsouvají do budoucnosti. Stav nejistoty, který se vytvořil mezi Ruskem a státy západu nevznikl zničehonic, ale je důsledkem konání některých jedinců na obou stranách fronty. Problémem je, že i když se určitých politiků a generálů můžeme zbavit, tak svět bude nadále ovládat úzká vrstva těch nejbohatších, pro které je liberální demokracie skvělým pláštíkem, pod nímž mohou prosazovat své partikulární, mocenské zájmy a řešení skutečných světových problémů nadále odkládat na neurčito.
