Neúspěšné švýcarské referendum, ve kterém tamější občané rozhodovali o tom, zda májí Švýcaři dostávat tzv. základní příjem, ukázalo, že ještě nenadešla doba uvést myšlenku komunismu do praxe, ale to neznamená, že...
tato doba v budoucnu nenastane. K zavedení základního příjmu pro všechny občany, Švýcary samozřejmě primárně nevedla snaha o vytvoření rovnostářské společnosti, ale šlo jim spíše o zavedení konceptu, který by výrazně zjednodušil systém sociálních dávek. Je ovšem nasnadě, že nový systém by se stál prvním testem, který by v praxi ověřil vize některých vědců, politiků a literátů podle kterých robotizace a vývoj umělé inteligence povede ve svém důsledku k naplnění snů o rovnostářské, beztřídní společnosti. Na otázku, jak bude vypadat svět, ve kterém veškerou fyzickou práci budou vykonávat roboti a duševní práci počítače se nám snaží již mnoha desetiletí, či dokonce staletí odpovědět autoři sci-fi literatury a filmu. Pohled na budoucnost lidstva je rozmanitý. Hollywood se většinou drží katastrofických scénářů, ale existuje zde i pohled optimistický, podle něhož nová doba osvobodí lidi od většiny starostí a otevře jim prostor pro seberealizaci, koníčky a rodinu.
Tento „komunistický“ pohled lze nalézt i u jednoho z nejznámějších českých autorů sci-fi literatury Josefa Nesvadby, který ve své povídce Vynález proti sobě popisuje proměny světa po vynálezu, jenž odstranil téměř veškerou lidskou práci, vedl k přebytku zboží a nakonec i k zániku peněz. Tato autorova vize se zdá být velmi logická, když si představíme situaci, kdy veškerou práci vykonávají stroje. Pracující v tomto případě musí skončit na dlažbě a bez příjmů nemají za co nakupovat zboží. Někdo jim tedy muset tyto peníze dát, nebo se zboží musí distribuovat bezplatně. Pro majitele výrobní firmy by její vlastnictví tedy ztratilo smysl a takový podnik by pak převzala nějaká celospolečenská správní jednotka, která by nejspíše nahradila stát.
Ovšem aby takový systém fungoval, nestačí jen technologický pokrok, ale bylo by potřeba změnit i myšlení lidí, kteří v současnosti nejsou na život v podobném systému připraveni. Z nedávné historie však máme poznatky, že jistý zájem lidí o změnu svého přístupu k vlastnímu životu, společnosti i světu zde existuje. V 70. letech se v některých zemích vlivem technologického rozvoje a působením faktorů, které souvisely s rozvojem tzv. sociálního státu, rozšířil takový blahobyt, že lidé v těchto zemích se cítili existenčně zabezpečeni a mohli se tedy pilně věnovat konzumnímu způsobu života. V zemích Beneluxu a Skandinávii však přichází část občanů na to, že kromě individuálního prospěchu jsou i jiné oblasti lidského konání, které jsou pro plnohodnotný život nezbytné.
Zelení vnesli do veřejného diskurzu otázku ochrany životního prostředí. Prosazovala se i témata mírového uspořádání světa, produkce zdravých potravin, smysluplného trávení volného času, využití sociálního kapitálu apod. Toto nové myšlení vešlo ve známost jako „post-materialismus“ a věřilo se, že tento nový pohled na svět se bude z výše zmiňovaných oblastí postupně šířit do celého světa. Tento slibně rozvijící se proces ovšem zastavil nástup neoliberalismu a globalizace. Likvidace sociálního státu odbourala sociální jistoty pracujících. Přesun výroby do států s levnou pracovní silou vede k tlaku na pomalejší růst mezd, což dále vede k tomu, že investice do automatizace se nevyplácejí, protože výrobu lze zvládnout se stávající pracovní silou. Ekonomická globalizace tedy ve svém důsledku brzdí zavádění nových technologií do praxe a můžeme se jen dohadovat, zda za expanzi globalizace může obecně zmiňovaná „neviditelná ruka trhu“ či šlo o záměr hospodářských a politických elit nechat svět zamrznout v době, kdy pracující jsou závislí na libovůli majitelů firem a bank, což jejím představitelům dává neuvěřitelnou politickou a ekonomickou moc.
Dalším kamínkem do neoliberální mozaiky je smlouva TTIP, která dodává další páky nadnárodním monopolům, aby mohly snáze vydírat národní státy, a míří i na standarty kvality potravin, kterých se v západní Evropě podařilo docílit právě za pomoci tlaku příznivců post-materialismu. Existuje zde i konspirační teorie, podle které za dnešní uprchlickou vlnou stojí snaha „elit“ přivést do Evropy levnou pracovní sílu, která by otročila za mizernou mzdu a ve svém důsledku tak brzdila možnost většího využívání nových technologií. Také se často objevuje úvaha, že rozvoj alternativní výroby energie blokuje ropná a jadrná loby. Právě „levná“ energie z těchto zdrojů zpomaluje vývoj a větší rozšíření alternativních zdrojů. Tato poslední věta se týká i naši republiky, kde vláda místo aby investovala do moderních technologií, dává dotace na kotle spalující hnědé uhlí. Toto řešení povede k další poptávce po této surovině, k prolomování těžebních limitů, k dalšímu devastaci krajiny a je tedy cestou zpět.
Pokus přiblížit se komunismu způsobem, které zvolili některé země v minulém století, zkrachoval mimo jiné i proto, že se tyto země málo soustředily na technologický rozvoj, plýtvaly pracovní silou a západ je v efektivitě výroby v mnoha ohledech výrazně předběhl. Tyto režimy podcenily také rysy lidské povahy, pro které mnozí lidé upřednostňují individuální prospěch před vizí rovnostářské společnosti, což je mimochodem základní leitmotiv výše zmiňované povídky. Lidé musí myšlenku komunismu přijmout sami a nemůže jim být vnucena. Post-materialismus ukázal, že za příznivých podmínek zde existuje poptávka po vytvoření alternativy k současnému systému. Právě rozvoj robotizace a vývoj umělé inteligence by mohly tyto příznivé podmínky vytvořit. Karel Marx v rámci svého materialistického pojetí dějin tvrdil, že přechod od jedné socio-ekonomické formace ke druhé je založen na ekonomických zákonitostech a že tedy příchod komunismu je neodvratitelný. Tato téze se jeví jako navýsost pravděpodobná, ale je potřeba si přiznat, že společnost se od dob Marxových značně proměnila. Proletariát, v klasickém slova smyslu, již není hlavním hybatelem změn a také násilná revoluce by v současnosti nic nevyřešila. Komunismus spíše přiblíží další vědecko-technická revoluce a revoluce v myšlení člověka. Moderní levice by se kromě své tradiční role ochránce pracujících měla „tlačit“ na růst dynamiky změn v těchto oblastech a postavit se snahám „kontrarevolucionářům“ šikujících se ze současných politicko-ekonomických elit v jejich snaze zastavit procesy, které by vedly k proměně společnosti a tedy pádu jejich panství.
To, že svět se překotně mění, můžeme vidět dnes a denně. V mnohých bytech se pohybují robotické vysavače, na zahradách robotické sekačky, v některých městech jezdí metro bez strojvůdce a na 3D tiskárnách můžeme vytisknout téměř jakoukoliv součástku. Pro podnikatele je však lidská pracovní síla stále levnější než automatizovaná výroba a nejsou tedy příliš motivováni měnit zavedený systém. Také státy jistě mají obavy, co si počnou s armádou nezaměstnaných, kterou by automatizace výroby přinesla. Je ovšem jen otázkou času, kdy se tímto problémem budou muset začít zabývat. Právě postupné zavádění základního přijmu a omezování fondu pracovní doby jsou nejspíše řešením nastoleného problému. Tato moje úvaha se jistě nebude mnoha čtenářům líbit, ale já si jinou vizi budoucnosti nedovedu představit.
