Jaká je motivace politického exhibicionisty z Řeporyjí k jeho svérázným činům se lze jen dohadovat, ale lze předpokládat, že se jedná o směs narcisismu a touhy zviditelnit se za každou cenu a to i cestou provokací a hulvátctví
Evropa i svět si za nedlouho budou připomínat 75 výročí od konce druhé světové války, konfliktu, který přinesl mnoho utrpení nejen vojákům na frontách, ale i civilistům v mnoha zemích, které válka zasáhla. Jako v každé válce nalezneme i v této příběhy hrdinství a sebeobětování, stejně tak jako příběhy zrady, páchání zločinů a krutostí. Byl to především německý nacismus – ideologie o vyvolenosti německé rasy, ideologie o právu Němců zabrat si životní prostor, kde se jim to zlíbí, ideologie o právu Němců zotročit si porobené národy, či je dokonce vymýtit z povrchu zemského, která stála za rozpoutání této války. Dnes, po 75 letech, kdy již mnoho pamětníků nežije, přichází někteří novináři a politici s „novým“ výkladem dějin, který usiluje o sejmutí viny, za rozpoutání války, z německých nacistů a snaží se zveličovat chyby, přehmaty a selhání jedinců na straně vítězů. Ano, svět není černobílý, a ani vítězové neoplývali vždy hrdinstvím a rytířským chováním, ale přijde mi neuctivé, v rámci kampaně proti Rudé armádě a jejímu velení, plivat na všechny ty muže a ženy v sovětských uniformách, kteří náš národ zachránili od „konečného řešení“, které bylo pro náš národ také připravováno.
Takovým plivnutím do tváře rudoarmějcům, kteří za nás bojovali a kterých u nás padlo asi 140 000 je i instalace pomníčku vojákům ROA o kterou se zasadil starosta Prahy – Řeporyje. Nechci tady rozporovat fakt, že tato "armáda" složená většinou ze zajatých ruských vojáků, ale i přeběhlíků a zločinců naverbovaných na okupovaných územích, kteří se přidali na stranu Němců, pomohla Pražskému povstání, ale kladu si otázku, zda si příslušníci této armády opravdu zaslouží, aby byli takto oslavováni. Být ruským vojákem zajatým Němci[1] znamenalo být v podstatě mrtvým mužem, protože Němci tyto zajatce postupně likvidovali a to ať otrockou prací, či přímou fyzickou likvidací v koncentračních táborech a tak se nelze divit, že část těchto zajatců volila raději zradu své vlasti a nechali se naverbovat do boje proti ni. Tímto spojenectvím se ovšem tito vojáci přidali na stranu těch, kteří ničili jejich rodná města, vypalovali jejich vesnice, vraždili jejich rodiny, sousedy a to včetně žen a dětí.
Není také tajemstvím, že se v ROA sešli také Rusové, kteří např. již dříve bojovali v tzv. Ruské divizi SS, která se podílela např. na potlačení Varšavského povstání, na akcích proti povstání na Slovensku a posléze se také někteří její členové osvědčili v protipartizánském hnutí na Moravě. Pomoc ROA Pražskému povstání tak je potřeba především brát jako jejich snahu udělat si „očko“ u Američanů, kterým se chtěli vzdát, jako jejich pokus zachránit si svou kůži. Je směšné mluvit o tom, že to byla vlastně ROA, která osvobodila Prahu, viz Solženicinův citát na pomníku, protože zájem vojáků ROA byl především nepadnout do rukou rudoarmějců, kteří se k Praze blížili. O úloze ROA v Pražském povstání se jistě lze zmínit v dokumentech, odborné literatuře, či v učebnicích, ale měly by tam také být zmíněny i činy které tyto ruské přeběhlíky až tak moc nešlechtí. Je s podivem, že adorace spojenců německých nacistů může najít pochopení u někoho z našich politiků, či našich občanů, kteří jako by zapomněli, jaký osud nám německý nacismus chystal.
[1] Odhaduje se, že Němci zajali 5,7 mil. sovětských vojáků z niž u 2 mil. je jejich osud nejasný.
Zdroj: https://echo24.cz/a/SGMAw/o-hladu-v-mrazu-a-muceni-osud-dvou-milionu-sovetskych-vojaku-je-stale-neznamy?utm_source=www.seznam.cz&utm_medium=sekce-z-internetu
https://dvojka.rozhlas.cz/ctyri-nejvetsi-myty-o-vlasovcich-v-praze-7463701
