Nedávné invektivum předsedy KDU – ČSL pana Bělobrádka na adresu ministra Stropnického, ohledně jeho výroku v ČT, jistě vyvolalo na tvářích mnoha našich občanů nechápavý výraz, či spíše výraz pobavení.
Předsedovi lidovců, který Stropnického označil za cynika, se totiž nelíbilo, že ministr Stropnický prohlásil, že vláda ANO a ČSSD s podporou komunistů má svou logiku, což je prý od pana ministra cynické zvláště v souvislosti s tím, že pán Stropnický byl jedním z aktérů změny režimu v roce 1989. Pán Bělobrádek si asi nepřipouští, že s odstupem času dochází u mnoha lidí k posunu v myšlení a že tedy i mnozí disidenti, či „revolucionáři“ z roku 1989, dnes posuzují věci jinak než téměř před třiceti lety. No nic, pán Bělobrádek je zřejmě člověk pevných zásad, který si jednotnou frontu proti komunismu prostě rozvracet nedá. Jeho argumenty, stejně jako argumenty ostatních členů vedení lidovců, směrem k výkladu minulosti, jsou ovšem poněkud chabé, což se projevilo i v jedné nedávné televizní diskusi, kdy čelný představitel této strany nervózně reagoval na připomenutí toho, že ČSL byla dlouhá léta součásti Národní fronty. Představitel lidovců kontroval prohlášením, že lidovci byli komunisty pronásledováni, vězněni, nuceni emigrovat a někteří dokonce popraveni. Toto vše je jistě pravda, ale ne pravda celá. Mnoho lidovců v ČSL totiž zůstalo i po roce 1948 a mnozí další do této strany v létech 1948 – 1989 vstupovali. Lidová strana měla své zástupce v parlamentu, ve vládách i zastupitelstvech. Vyplývá tedy z argumentace současného vedení lidovců, že jen lidovci z první skupiny jsou ti dobří a že členové Lidové strany z let bývalého režimu jsou zavrženíhodnými kolaboranty? Není právě toto příkladem cynismu?
Vedení KDU – ČSL se ovšem musí držet této své pochybné logiky a nemůže si dovolit přiznat to, že za minulého režimu byli mezi lidovci nejen kariéristé, ale i poctiví lidé, kteří se prostě jen chtěli angažovat v politickém a společenském životě a pomáhat svou prací např. v obecních zastupitelstvech. Kdyby toto přiznali, tak musí také připustit, že to samé mohli činit také mnozí členové KSČ a že tedy nelze házet všechny, co se nějak za „komunismu“ angažovali, do jednoho pytle. Vedení lidovců ovšem trápí selektivní paměť a vzpomínají si jen na věci, které se jim hodí do krámu a ve vztahu k minulosti se řídí heslem - my nic, my muzikanti. Stačí se ovšem podívat na to, co a kdy studovali někteří současní představitelé této strany a každý kovaný antikomunista musí dostat šok, když zjistí, že na vysokých a výběrových středních školách studovali mnozí vysoce postavení členové[1] současné KDU - ČSL v době, kdy „totalitní“ režim měl toto umožňovat jen dětem prověřených nomenklaturních kádrů. Pán Bělobrádek označuje slova ministra Stropnického za výraz cynismu, ale on sám je přinejmenším pokrytec. Moralizování pana Bělobrádka na adresu pana Stropnického by se dalo přirovnat k situaci, kdy otec pana X pomáhal přepadat banky otci pana Y, ale po téměř třiceti letech varuje pana Z, že kamarádit se s panem Y je nemorální, protože jeho otec byl v minulosti bankovní lupič. Vláda ANO a ČSSD s podporou komunistů není jistě katastrofou, ale jen logickým vyústěním povolební situace, kdy pravicová ostrakizace Babiše, vede lídra vítězné strany k podstatě jedinému možnému řešení patové situace. Pokud někdo může mít problém, tak to jsou komunisté, kteří musí svůj státotvorný postoj obhájit před svými voliči, kterým se zřejmě nebude příliš líbit spolupráce radikální levice s velkokapitalistou.
[1] Mezi vysoce postavené členy KDU – ČSL, kteří své vzdělání na gymnáziích, či vysokých školách získali za „totality“ patří např. Michaela Šojdrová, Pavel svoboda, Jiří Mihola, či Daniel Herman.
