Hledání nepřítele, ať již vnitřního, či zahraničního, patří k oblíbeným trikům politiků jak odvést pozornost občanů od zásadnějších problémů. Když se podíváme na nynější strašení ruskou hrozbou, tak se nápadně vtírá myšlenka,
, zda se nejedná přesně o tento případ. Konec studené války přinesl uvolnění napětí mezi západem a největším a nejmocnějším nástupcem Sovětského svazu – Ruskem. Rozběhl se projekt Partnerství pro mír a Rusko výrazně omezilo své vojenské aktivity v zahraničí, čehož důkazem bylo např. i stažení ruských vojáků z Kuby. Nástup Vladimíra Putina do čela ruského vedení v roce 2000 však znamenal prudký obrat v dosavadní slabošské politice Putinova předchůdce Borise Jelcina, který se nechal ovládat domácími oligarchy a na mezinárodní scéně dal volnou ruku politice Spojených států. Putin výrazně upevnil svou moc v Rusku a dal také najevo, že Rusové míní zasahovat do světového dění pokud se to bude týkat jejich národních zájmů. Jedním z prvků, které mu mají zajistit bezpečnost je i snaha o vytvoření soustavy spřátelených nárazníkových států mezi ním a státy stojícími na straně západu, což je jistě legitimní plán, ovšem prostředky, které Rusko k naplnění tohoto cíle používá, nejsou zrovna vždy etické, i když v rámci realistického pojetí mezinárodních vztahů přípustné. Západ ovšem tyto ruské aktivity odmítá a propagandisticky je využívá k obviňování Ruska z vedení hybridní války, či dokonce přímo agrese[1].
Je ovšem Rusko opravdu tak agresivní nebo se jedná jen o výplod západní propagandy živené především nářky politiků z Polska a Pobaltí, tedy ze zemí, které jsou odvěkými nepřáteli Rusů? Hysterie, kterou rozpoutala nová polská vláda je násobkem hysterie, kterou šíří někteří našinci proti sudetským Němcům. Zda umístit na svém území cizí vojenské základny je samozřejmě svobodným rozhodnutím dotčených států, ale přesun amerických vojsk na hranice Ruska jistě nepovede ke stabilizaci situace, ale spíše k jejímu vyhrocení. Je tedy otázkou k čemu toto vše slouží. V první řadě určitě vojensko-průmyslovému komplexu, který bude jistě potěšen nárůstem vojenských výdajů jednotlivých státu NATO, kdy i naše vláda má naplánováno, že na zbraně příští rok přidá o 10 % prostředků více než letos. Posílí se také mocenské pozice USA ve střední a východní Evropě, kde tato země buduje své opěrné body prakticky ve všech post-komunistických zemích vyjma nás a Slovenska. Za třetí pak k růstu nacionalismu v Pobaltí a Polsku.
Zemanovy pokusy o vyváženější zahraniční politiku jsou kompromitovány jeho až nápadnou servilností vůči zástupcům Ruska a Číny, zastánce racionálního přístupu v české zahraniční politice profesor Petr Drulák byl postupně z MZV vytlačen a Češi se tak dnes mohou radostně přidat ke všeobecnému harašení zbraněmi, místo toho aby svým dílem přispívali k růstu důvěry mezi Ruskem a západem. Naše vláda nám vrátila nepřítele, na kterého jdou hodit všechny neúspěchy politiky západu, a ještě nechává něco přivydělat majitelům zbrojního průmyslu. Co na tom, že nejsou peníze pro invalidy, důchodce a samoživitelky, „spojenecké“ závazky jsou pro nás, tak jako v nedávné minulosti, svaté a jen místo kritiky strýčka Sama je dnes na parketě ruský medvěd.
[1] Více o vztazích Rusko – Nato v mém blogu na: http://alesmerta.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=532432
