Prezident Zeman, ministryně obrany Šlechtová a mnoho dalších politiků obhajují naše vojenské mise argumentem, že tyto nás chrání před migrací a terorismem.
Položme si však otázku, nepřispívají spíše vojenské intervence Západu k šíření chaosu, neradikalizují některé obyvatele dotčených zemí a nejsou vlastně příčinou uprchlických vln? Vezměme si to po řadě. Američané podporovali afgánské mudžahedíny v boji proti Sovětům, ale ti se jim odvděčili tím, že poskytly útočiště Al Kajdě, která provedla teroristický útok na budovy Světového obchodního centra. Američané kontrovali útokem na Afganistán a ustavením loutkové vlády, které se ovšem ani po dlouhých letech nepodařilo stabilizovat situaci, místo toho roste vliv radikálních islamistů a hospodářská situace je neutěšená, což vede desetitisíce obyvatel této země k emigraci, nejčastěji do Evropy. Podobná situace se opakovala po napadení Srbska vojsky NATO v rámci řešení tzv. Kosovské krize. Navzdory mírovým dohodám, které garantovaly územní celistvost Srbska, došlo k vyhlášení samostatnosti Kosova, které ovládli váleční zločinci z UCK. Tento kvazi-stát přežívá jen díky tučným evropským dotacím, které rozkrádají mafiánské špičky, a zbídačené obyvatelstvo prchá před chudobou do bohatých evropských států. Další ukázkou krátkozraké politiky Západu byla invaze do Iráku, která měla údajně zamezit Saddámu Husajnovi použít zbraně hromadného ničení, které měl vlastnit. Žádné zbraně se sice později nenašly, ale co, chybička se přece může vloudit a ty statisíce mrtvých, které válka přinesla, přece vyváží nastolení demokracie v této zemi. Nějakou demokracii tam sice dnes mají, ale přesto desetitisíce Iráčanů raději volí úprk do bohaté Evropy, než aby žili v zemi rozvrácené válkou.
V roce 2011 zahájila skupina zemí vedená Francií a Británií leteckou kampaň na podporu protirežimních sil v Libyi. Režim padl a v zemi vypukl chaos a občanská válka, která probíhá do dnes. Libye se stala otevřenou branou do Evropy, kterou ještě do nedávna proudili do Evropy tisíce migrantů z Afriky. A nakonec Sýrie. Po propuknutí tzv. Arabského jara v této zemi se Západ rozhodl podpořit tzv. umírněnou opozici zbraněmi a pomoci s výcvikem jejich ozbrojených sil. Posléze se ale zjistilo, že vlastně žádná umírněná opozice neexistuje, tedy s výjimkou syrských Kurdů, a že vycvičení vojáci i s dodanými zbraněmi přebíhají k islamistům a likvidují nejen vládní vojáky, ale i příslušníky ne sunnitských menšin. Výsledek – opět statisíce uprchlíků mířících z části i do Evropy, kde je pozvala německá kancléřka Merkelová. Nedávno publikovaná studie uvádí, že pro Německo bude úspěchem, když se jim do dvaceti let podaří zaměstnat alespoň polovinu z příchozích „inženýrů a lékařů“, což ovšem bude znamenat, že příchozí budou nadále břemenem pro německý rozpočet, protože aby na sebe uprchlíci vydělali, musely by jich být zaměstnány, alespoň dvě třetiny.
Stojí tedy Západu, potažmo České republice, za to, účastnit se těchto vojenských dobrodružství? Evropě určitě ne, možná jen USA, kterým tyto války přináší kšefty pro zbrojařské firmy, tedy zaměstnanost a tím pádem také větší výběr daní. Evropě přináší tyto mise jen náklady na integraci uprchlíků, náklady na posílení obrany svých hranic – tedy v podstatě poskytování výpalného Turecku a přímé vojenské výdaje, které jen u nás činí přes dvě miliardy korun ročně. Oponent možná namítne, že naše mise jsou většinou nebojové a že slouží především ke stabilizaci situace. Ano, toť paradox! Stabilizujeme země, na jejichž rozvrácení jsme se buď přímo podíleli, nebo kde jsme agresi alespoň podporovali. Je naivní si myslet, že nasazení našich vojáků např. v Afganistanu přinese této zemi klid a demokracii. Je zcela zřejmé, že většině Libyjců, Afgánců, Iráčanů a i mnohým obyvatelům Sýrie a Kosova jsou naše hodnoty ukradeny a nevidí příliš rádo, když se jim někdo „montuje“ do jejich záležitostí. Nic proti pomoci válečným uprchlíkům, ale nejlépe je pomáhat jim tam, kde mají blízko ke svému domovu, jako např. Syřanům v Jordánsku. Dvě miliardy, které každoročně vydáváme na vojenské mise, by šly jistě lépe použít na rozvojovou pomoc, zabezpečení hranic EU, či právě na pomoc uprchlíkům, jako těm v Jordánsku. Vojenská intervence má své oprávnění jedině v případě genocidy jako byla ta ve Rwandě, ale jinak je v podstatě kontraproduktivní, zejména jde-li v ní o snahu naroubovat demokracii do oblasti tak kulturně odlišné jako je oblast islámské civilizace. Media a politici sice mohou donekonečna opakovat svou mantru o tom, že vysílání vojáků do zahraničí brání přílivu uprchlíků a šíření terorismu, ale každý, kdo vidí dlouhodobé výsledky vojenské přítomnosti Západu ve výše zmíněných zemích, už zjistil, že tudy cesta nevede.
