Nevím, zda to, že čeští turisté jsou schopni vyrazit na dovolenou do zemí, ve kterých řádí teroristé, probíhá občanská válka, či vládní represe je naše specifikum, ale určitě to lze označit za zajímavý fenomén.
Tento fenomén by se možná dal vysvětlit nákloností Čechů k adrenalinovým sportům, ale mám za to, že vysvětlení je potřeba hledat jinde. Nemusíme chodit ani příliš daleko. Stačí se jen podívat na lovci slev přeplněné hypermarkety, kde boj o pár korun zlevněné zboží probíhá dnes a denně. Mezi lovce slev přitom nelze zařadit jen nemajetné vrstvy a důchodce, ale o zboží se přetahují i majitelé nablýskaných aut, zabírající přilehlá parkoviště. To, že pro většinu Čechů hraje při nákupu prim cena je potvrzeno i několika mezinárodními průzkumy, které nám v jejich žebříčcích přisuzují některá z prvních míst. Tato možná až chorobná šetřivost se projevuje i v jiných oblastech a to včetně nákupů dovolenkových pobytů. Někdo možná namítne, že Češi už dávno nejsou pověstní paštikáři a film Účastníci zájezdu je jen pěkné retro, já mám ale za to, že některé zlozvyky si čeští turisté zachovali do dnes.
Jak jsem již uvedl, tak Češi nadále masově nakupují zájezdy do zemí, ve kterých se v posledních letech výrazně zhoršila bezpečnostní situace. Lidé tyto pobytové zájezdy nakupují i přesto, že jsou ze všech stran upozorňování, aby neopouštěli své resorty a nenavštěvovali velká města. Dovolená se tedy smrskne na pobyt ve zlaté kleci, kde je možno válet se u bazénu (pobyt u moře může být, jak ukázal útok v Tunisku, nebezpečný) a užívat si služeb all inklusive, to vše pod dozorem po zuby ozbrojených vojáků. Kdysi jsem ještě chápal, že čeští turisté se jako jedni s prvních vrátili na pláže poválečného Chorvatska. I když byl tento fenomén někdy vysvětlován snahou Čechů pomoci chorvatské ekonomice, já mám za to, že za tím spíše stála letitá náklonost Čechů k Jaderskému moři a samozřejmě láce, která tenkrát v Chorvatsku panovala. No Chorvatsko je evropská země a válka naštěstí pomalu končila, ale situace v blízkovýchodních zemích a zemích severní Afriky je podstatně odlišná. Bezpečnost v těchto zemích se naopak pomalu zhoršuje a možnost, že turista přijde někde k úrazu, či mu přímo odříznou hlavu, se naopak zvyšuje.
Kromě bezpečnostní hrozby jsou však turisté, cestující do těchto zemí, vystaveni i morálnímu dilematu. Většina z těchto zemí má víceméně nedemokratické vlády, které omezují práva svých obyvatel, jsou prolezlé korupcí a někdy i nakloněny radikálnímu islámu. Takovým příkladem je i Turecko, kde v minulosti, a po nedávném nezdařilém puči obzvláště, byla a jsou porušována lidská práva, prováděny represe proti opozici a Kurdům, z práce propouštění „neloajální“ státní zaměstnanci a dokonce se uvažuje o znovu zavedení trestu smrti, aby bylo možno ztrestat zrádcovské psy. Nevím, zda mají Češi žaludek na to užívat si sluníčka na pláži s vědomím toho, že stát, který svým pobytem dotují, právě v době jejich dovolené popravuje své politické oponenty. Oprávněně se ale obávám, že mnoho z našich spoluobčanů si podobné myšlenky ani nepřipouští. Může mi být líto např. umírněné Tuniské vlády, které by odliv turistů způsobil značné problémy, ale pořádek si musí tamější lidé udělat především sami. Islámský terorismus, ač se jeví jako striktně náboženský, má v reálu spíše ekonomické kořeny. Rozvoji demokracie a náboženské tolerantnosti, která by výrazně pomohla k opětovnému rozvoji turismu v těchto zemích, nelze dopomoci cizími vojenskými zásahy, ale spíše ekonomickou pomocí takovým tamějším silám, včetně osvíceným diktátorům typu marockého krále, které mají reálné vize jak zlepšit ekonomickou situaci svých obyvatel a šířit duch náboženské tolerance a svobody. Pokud jdou vládnoucí síly proti tomuto trendu, měly by nejenom státy, ale i turisté, tyto země bojkotovat a dát tak najevo, že podobné orientální způsoby vládnutí nemíníme tolerovat.
